Farárov koniec

Výjimečné zpracování Ježíšova příběhu velmi po lidsku. Příběh falešného kněze jako téma člověka, který na sebe bere úkol, na nějž nemá, ale po kterém hrozně touží. Scénář vycházející ze Škvoreckého frašky, inspirované notickou v novinách oznamující, že kdesi v Orlických horách skutečně tařka rok působil muž vydávající se za kněze, doznal pod Schormovým dohledem podstatných změn a jeho metaforičnost a alegoričnost je až zarážející. Vedle tohoto "vesnického" evangelia jde samozřejmě i o konflikt víry a "zdravého rozumu"; snímek, jehož poslední exteriéry byly nasnímány 20. srpna 1968, se tak stal labutí písní kulturního a politického uvolňování šedesátých let. Vlastimil Brodský ve své typicky nejisté roli je naprosto kouzelný, uznání si pak pochopitelně zaslouží i Jan Libíček, jehož latentně homosexuální postava vesnického "osvíceného" kantora tvoří Brodského kostelníkovi podařený protějšek. (10.09.2006)

Fantastičtí Brodský a Libíček. Kontrast víry kostelníka a "rozumného" uvažování učitele. Myšlenky, že ušpinit si ruce pro blaho všech přeci není nic špatného, nebo si je ušpinit jen trochu, nebo si je ušpinit a pak říct, že jste to tak vlastně nechtěli, jsou stále aktuální a měli by být ukazovány jako varování před totalitou a "všeobecným" blahem. (01.04.2013)

Farářův konec, jeden z mých subjektivních vrcholů tzv. České nové vlny, je pro potřeby komentáře až příliš mnohovrstevnatým a širokovýznamovým snímkem, tedy jen několik postřehů. Evald Schorm zfilmoval dle scénáře Josefa Škvoreckého dobově velmi příznačnou alegorii reflektující jednak evangelia, neb Brodského pan farář je sofistikovanou alegorií života Ježíše Krista, jednak i alegorií dobového totalitního systému, který v obrazu vesnice s falešným farářem vcházejícím do opozice k uvědomělému soudruhu učiteli (jenž to celé myslel dobře, a chtěl dotyčného ideového nepřítele svým udáním státní bezpečnosti jen ,,postrašit"), který dobře reprezentuje selhání intelektuálů, stejně jako střet státní moci a obyčejného člověka. Schorm zasadil Škvoreckého příběh do kontextu kramářské písně (suplující pásmo vypravěče), která odkazuje jak k pokleslému umění spjatému s venkovským prostředím, tak i k žánru morytátů a nadsazených historek zaujímajících davy (příběh je prý inspirován skutečnou událostí, kdy se nějaký muž kdesi v pohraničí skutečně úspěšně asi rok vydával za kněze, a je vlastně předzvěstí dnešního bulváru). Celé usazení do kontextu české vesnice 50. let ovšem výše nastíněný model derivuje do dobově silného podobenství o absurditě totalitního zřízení - jen systém násilně odstranivší kněží integrálně jsoucí součástí onoho vesnického prostředí umožňuje příchod falešného bohuslužebníka a navíc přivádí ve finále filmu na scénu groteskní postavy státní moci - tajnou státní bezpečnost, která chce falešného faráře odhalit před lidmi a využít zatčení k propagandistickým účelům. Všechno je ale jinak a do příběhu vstupuje nejen agenda církevní hierarchie, tedy biskupská inspekce, ale i osobnost hlavního hrdiny a jeho svědomí, pozitivní kolektivní zkušenost s rolí duchovního ve struktuře obce, reflexe víry a jejího selhání i plno dalších závažných věcí, včetně těch, jež nás svým významem přesahují... Zcela nový komentář by si pak zasloužilo dokonalé herecké obsazení nebo vynikající kamera Jaromíra Šofra. Dokonalá satira, novodobé biblické podobenství, dobová crazy komedie, alegorie totalitního systému, velmi chytře vystavěné poukázání na vytváření mýtů, skutečně hořká komedie...tím vším je Farářův konec, labutí píseň jednoho z největších československých režisérů... Podobné filmy: Bílá paní (17.11.2010)

Ubohý kostelník, který si přeje být knězem. Prostý jako to boží hovádko a milovaný ve vesnici padesátých let, kde kněze nět. (Kam se asi všichni ztratili?) Jako Ježíš přišel na oslici, jako Ježíš byl sváděn na hoře ďáblem v podobě partijního, straně a jejím idejím oddaného učitele, jako Ježíš chrání padlou ženu, jako Ježíš nakonec zemře - vise před tím mezi dvěma lumpy, jedním polepšeným a jedním policajtem. Alegorie v alegorii: Výpověď o českých poměrech skrytá v alegorii o Ježíší, ukrytá v příběhu o kostelníku, jenž podváděl své farníky - ale vlastně tak nějak čistě a upřimně. To vše již poněkud překombinovaně zabaleno v tom, že jde o jarmareční hru předváděnou na jakési vesnické veselici. Herci: Géniální Brodský - prostý, dojemný, upřimný (Nejmilejší je ve scénách po mši - při udělovaní svátostí, kdy si jako věřící uvědomuje, že se dopustil svatokrádeže). Jana Brejchová nikdy nehraje mizerně a roli vesnické Maří Magdalény zahrála rovněž brilatně. Výborný Libíček v roli trochu patolízalského, trochu idealistického učitele, který však slouží ideji víc než lidem, třebaže je má tolik rád, jak dává častokrát najevo. Bohužel je má rád toliko, co ideje, ne v jejich ubohé skutečnosti. A kolem malost české vesnice - buranství a omezenost. Její obyvatelé věří a podléhají tomu, co jim zrovna kdo nakuká. Pro mě nejlepší český film šedesátých let a to je z čeho vybírat. (13.06.2004)

Aj u tohto filmu idem s hviezdičkou dolu. Farářův konec je nepochybne dobovo odvážny počin, ktorý je aj v detailoch naplnený presnými podobenstvami. K dobru mal zaujímavú kameru a skvelé herecké výkony Brodského s Libíčkom, ktorým zdatne konkurovala pani Pechlátová. Sklamala ma nielen Jana Brejchová a Jaroslav Satoranský, ale aj väčšina hercov v epizódnych úlohách. A nebolo to nedostatkami v ich herectve, ale neujasnenosťou vyznenia ich postáv. Nielen vyznenie niektorých postáv, ale aj celkové vyznenie filmu a jeho nekompaktnosť mi bráni hodnotiť ho vyššie. Nepochopil som zmysel kabaretných predelov, Pata a Mata montujúcich amplióny, ani miestneho opilca, ktorí na mňa pôsobili nadbytočne a rušivo. (07.04.2011)