Den sedmý, osmá noc

–Dneska je možný i nemožný –Jestli už není možný jen to nemožný. Pokud byly předchozí Schormovy filmy ve větší či menší míře otevřeny alegorickému výkladu, apokalyptický Den sedmý, osmá noc je plnokrevným podobenstvím, jež realistické čtení prakticky vylučuje. Film natáčený podle Mahlerova scénáře v okupační atmosféře roku 1969 vystihuje – podobně jako Smuteční slavnost, Ucho či Zabitá neděle – dobu svého vzniku náladou absolutní beznaděje i některými tématy (zneužívání moci, nedůvěra ve spravedlnost, davová psychóza). Všichni lidé jsou zlí, ještě horší, mají-li strach. Strach, že se někdo dívá, že někdo poslouchá, že má jejich životy v rukou. Strach, že po téhle noci nepřijde den. Už ani Ježíšovi nikdo nevěří a Máři Magdaléna byla deklasována na oběť mužského chtíče. Šokující otevřenost, ani špetka naděje, frustrující kvantum náznaků. Schorm prostřednictvím naturalistických výjevů jako z Boschových obrazů obnažuje absurditu světa, které se již nelze s trpkostí vysmát. Kdo se tváří tvář ohrožení nepřipadá k pudově jednající smečce, bude zničen. Lidskost a racionalita se vytratily. Ušetřen zůstává pouze místní blázen, kterého se šílenství netýká, protože mu již propadl. Totální morální rozklad jedné vesnice, svírané strachem z nikým nespatřeného nepřítele, byl příliš průhlednou alegorií posrpnového dění, aby film prošel dobovou cenzurou. Natáčení probíhalo mezi červnem a srpnem 1969. V prosinci byla hotova pracovní kopie. Na příkaz ústředního ředitele Čs. filmu Jiřího Purše putovala rovnou do trezoru. Zdůvodnění se zakládalo na tom, že film vyvolává pocity strachu a nejistoty. Premiéra pracovní verze proběhla až 17. května 1990 v pražské Lucerně a režisér výsledek nikdy nespatřil. Částečnou improvizací vznikající a ve spěchu dokončovaný film patří z pochopitelných důvodů k nejméně vyrovnaným dílům Evalda Schorma. Přesto jde o mrazivou a nadčasovou studii lidské malosti a krutosti, zvlášť relevantní v časech jako jsou ty dnešní, kdy je společnost opět nejistá, rozdělená a zmítaná vyhrocenými emocemi. 80% Zajímavé komentáře: sportovec, Adam Bernau, dzej dzej (06.05.2018)

Velmi zvláštní film, který je asi lepší vidět víckrát. Napoprvé je to poněkud zmatené a chaotické. Výtečná alegorie strachu a podobenství srpnové okupace. Opět dobře zachycená česká povaha, lidi takový jsou. Nejlepší ze všech mi přišel Kačer, tan to podle mě zvlád bravurně. Ani ostatní herci nezahálí. Neobvyklý a na české poměry náročný film. Nic moc k tomu už nemám, možná, že jednou tu napíšu dojem z druhého shlédnutí. (10.05.2009)

Spontánní film naditý symboly jak španělský ptáček. Jejich rozkrýváním by se však ztratil smysl jako celek, kterému bych dal přednost před detaily. A proto jen pár úvah, které by mohl (třeba někdo jiný) domyslet: 1. Stylizovat film jako reakci na srpen 68 je zužující a snižující. 2. Prostřihy pašijových her jsou naprosto kouzelné. 3. Libiček si opět zahrál svoji oblíbenou roli Otce Ubu. 4. "Tam, kde jsou všichni vinni, není nikdo vinen" (Lope de Vega: Fuente Ovejuna - i když v jiných podmínkách, ale poprvé jasně a názorně). 5. Kde je přepínač, který převádí latentní na viditelné a úchylku na standard? 6. Scénář Mahler/Schorm - spíš schormovské než mahlerovské (scénář o scénáři už asi nikdo nenapíše. Atd. (27.01.2016)

No, docela nářez. Už ve Farářově konci pracoval Schorm po způsobu frašky jako společenského podobenství - fresky. Touto bizarní podívanou to ovšem dovedl k dokonalosti. Přiznám se, že jsem si s tím velmi nevěděl rady. Snad jsem to měl vidět dřív, když jsem ještě snadno přijímal jakékoli filmy politického vzdoru (a čím náročnější, tím lepší). "Spěch a nervozita" jsou vskutku "vidět na každém druhém záběru", jak píše Pohrobek, ale neřekl bych, že jsou nezáměrné. Každopádně mimořádné dílo. Všichni proti všem ve strachu před neviditelným (nebo neexistujícím?) nepřítelem. Je nepřítel venku nebo uvnitř? Je to diktující mocnost nebo rozvraceči? Možná to tam mělo být zřejmé, mně to zřejmé není. Tím líp. Obecní blázen jako jediný spravedlivý nebo aspoň rozumný - to je otřepaný motiv, ale nikde jsem ho neviděl provedena tak poctivě a surově jako tady. Snad proto, že blázen je opravdu blázen a žádný "nositel laskavé moudrosti", snad i proto, že po většinu děje se neprojevuje a už vůbec se tento motiv nestaví okázale do popředí, jde až v druhém plánu. Snad i proto, že nepřináší katarzi a není nikoho, kdo by se na konci mohl aspoň zastydět. Pašije jako fraška, pašije na druhou, fraška na druhou. Herci (sami pouzí šmíráci) obětním beránkem tupé zvůle. Dvě "centra" v obci - "ty zlé" ještě jakž takž identifikujeme, "ty dobré" však hledáme marně. Ty ještě tak nejsympatičtější postavy jsou ke všemu dění lhostejné. Co to vlastně za hrozbu visí (doslova) nad obcí? Ji pozoruje? Co to v závěru blázen vítá? A je to hrozba? Odříznutí. Vagóny - kam mají jet? K záchraně nebo záhubě? V době, kdy vzpomínka na "transporty" byla ještě živá, otřesný symbol. Zajímavé je, jak po každé noci (tuším proběhly dvě), v nichž propuká chaos, strach, běsnění, se ráno vše vrací jakoby k normálu (prvé ráno) nebo aspoň ke zdání jasnosti (druhé ráno), ačkoli vyšinutost pokračuje. Jak to vlastně začínalo? Vysmátá tupá obec si rozebírá věci blázna, který tuší. Přijíždějí herci. A v tom se "něco stane" se spojením obce s okolním světem. Učitel - nejtragičtější postava. To vše jsou jen střípky, které z toho dokážu vypreparovat, aniž bych plně porozuměl. Pravděpodobně šlo o tak silně dobově aktuální sdělení (sovětská okupace a celá tehdejší společensko-politická atmosféra), že to dnes už nepobírám. Záběry "mládeži nepřístupné" - nejprve tak rafinovaně dráždivé, v závěru tak nezastřeně surové - co do působivosti v českém filmu nevídané (a že se nahotinami u nás nešetří). (04.03.2011)

Alegorické a satirické dílo. Česká vesnička je ohrožena neznámým nebezpečím, jehož existenci není nikdo schopen potvrdit ani vyvrátit a které není nikdo schopen pojmenovat (vzhledem k době vzniku se nabízí jednoznačná asociace na invazi 1968). Jednotliví obyvatelé vesnice chápou hrozbu každý po svém, jejich reakce je ale totožná. Postupný rozkĺad charakteru postihuje všechny bez výjimky a končí těmi nejtěžšími zločiny. Schorm a scénárista Zdeněk Mahler spíchli tento film doslova na koleně - při natáčení byli vystaveni hrozbě, stejně jako jeijch hrdinové. Každým dnem hrozilo, že bude natáčení na příkaz shora zastaveno, což se nakonec nestalo. Film byl ale okamžitě zakázán, definitiní vezi přestříhával Schorm nedlouho před svou smrtí. Za zmínku stojí účast herce Josefa Beka, který byl ke straně vždy loajální a proto byl v československém "mainstreamu" pravidelně obsazován.. Film je v jistých ohledech velmi podobný Němcovu O slavnosti a hostech (hrdinové "vsazováni" do modelových situací, neurčitost času a místa typická pro alegorii) a také Buňuelovu Andělu zkázy (skupina lidí neschopná opustit určitý prostor). (01.08.2005)