Otec

„Jak listí ze stromů myšlenky padají, na zemi vadnou a chřadnou. Marně po lístečcích ruce tvé sahají, nechytíš myšlenku žádnou.“ Zneklidňující, zmatené, děsivé, naprosto přesné. Nechat diváka tápat v ději, udělat mu zmatek v postavách a časové návaznosti scén či flashbacků, zasít do jeho mysli pochybnosti a nejistotu, zda Anne opravdu odjela do Paříže za jakýmsi Paulem? Díky tomu vše vidíme očima Anthonyho, jak se „svět okolo začíná chovat divně“ a přestává dávat smysl. Anthony Hopkins exceluje ve své nejstrašidelnější roli. Kam se hrabe doktor Lecter, známý pojídač mozků, proti mozkožroutovi Alzheimerovi nemá šanci. OKÉNKO PALIATIVNÍ PÉČE: [][] Pečuješ-li o blízkého, kterému nemoc žere mozkové buňky a jehož zmatená duše už jen bloudí tmou, pomni člověče: [] I ty jsi hoden lásky. [] Kvůli zapomínajícímu nezapomínej sám na sebe. [] Nelej všechnu svou lásku a empatii do Alzheimer kanálu, je totiž bezedný. [] Nech si nějakou i pro ostatní své blízké. [][] Máme osobní zkušenost v rodině, bohužel. „Bůh zatím lopatou hází na stěnu hrách... a ty se lásko pomalu obracíš v prach.“ [Jablkoň: Odpouštím ti, Rút.] (02.02.2024)

Zdrcující film. Ještě si dobře pamatuji, jak silně na mě zapůsobil pár let starý snímek Still Alice, který Alzheimerovu chorobu zkoumal v jeho počátcích. The Father však divákovi představí hrůzu Alzheimera v plné síle, plus se ho pokusí donutit ho prožívat s hlavním hrdinou. Zatímco ve Still Alice divák pouze sleduje člověka, který začíná trpět demencí, zde nahlédne přímo do jeho hlavy a vnímání, v rámci čehož prožívá onen zmatečný chaos s ním. Díky tomu tak některé postavy hraje víc herců, děj je vyprávěn zcela nelineárně, plus prostředí se často náhle zcela změní. Divák tak tápe ve tmě spolu s Anthony Hopkinsem, který zde předvádí jeden ze svých nejlepších výkonů své dlouholeté kariéry. Ale divák ví, že kouká jen na film. O to větší je pak onen pocit neskutečné lítosti a empatie, kterou divák k Hopkinsově postavě pocítí. I přestože je ale děj záměrně chaotický, divák se v něm nutně nemusí ztrácet. Díky skvěle napsaným dialogům si postupně v hlavě tvoří různá pojítka, která mu dopomáhají se v onom netradičním pojetí alespoň trochu orientovat. Výsledkem je tak emočně velice silné drama, které má pár naprosto srdcervoucích momentů, jež se dostanou člověku pod kůži. Rozhodně to stojí za zhlédnutí. Je to fakt skvěle natočené a dobře napsané. Je to ale zároveň neuvěřitelně smutné. Lepší 4* (26.03.2021)

Filmařsky neskutečně svěží sonda do problematiky stáří a pomalého odcházení jak fyzického, tak primárně psychického. Zcela unikátně otočená a do detailu rozebraná z perspektivy pacienta, nikoliv lidí kolem něj. Nedočkáme se tedy žádných kýčovitě uslzených scén, ani jiných podobných dolování emocí. Zeller na to jde sofistikovaně, místy až detektivním způsobem a fenomenálně hrající Anthony Hopkins nedá divákovi šanci vydechnout. V rámci žánru netradiční atyp, který stojí za to vidět, i když jednoduché pokoukání to není. (25.04.2021)

Na otázku “bojíš se smrti?” mi jednou někdo odpověděl “ne, bojím se umírání”. Tento film mi to připomenul. Brilantně napsaná a Hopkinsem fantasticky zahraná mozaika rozkladu lidské paměti, ztráty vědomí místa, času a sebe sama. Odehrávající se v několika pokojích s pár herci. Tísnivý a smutný film, jakoby napsaný člověkem, který si tím sám prošel a vrátil se zpátky. Proč na takový film koukat? Abychom si připomenuli, jak se máme dobře. (12.03.2022)

Na vše se díváme ne očima druhých, ale stáváme se přímo starým mužem, jehož dny tvoří nesouvislé vzpomínky, mezi kterými probleskují útržky reality. Ve výsledku sami nevíme, co je skutečné a kde jsme, zažíváme zoufalství a cítíme se jako malý kluk, který chce prostě domov a bezpečí. Tohle by neměl zažívat nikdo. Hodně silný film. (03.08.2022)