Ztracené dívky

Když vám u detektivky, v prvních pěti minutách řeknou, že se bude příští hodinu a půl řešit případ, který je dodneška nevyřešený, očekávání a napětí malinko opadne. Nejen kvůli tomu film naprosto postrádá napětí a drajv. Místo samotného zmizení se půlku času řeší mezilidské vztahy v disfunkční rodině a konflikt detektiv - matka pohřešované. Pro mě fakt trápení a jedna velká nuda. (31.03.2020)

Ty bláho, tak já měl za to, že Netflix točí jenom dobrý filmy...a on taky umí točit vysloveně špatný filmy. Ztracené dívky jsou třeba rádoby americký mysteriozní drama s kriminalistickým nádechem, reálným příběhem a skutečností, která Vás má šokovat na konci příběhu svojí doslovností. Výsledek je ale takovej, že hodinu a půl čučíte na televizi, kde se neděje zhola nic. Postavy pobíhají z bodu A do bodu B, sem tam si něco řeknou, někde se něco lehce stane, průběh to nemá žádnej a pak najednou bum - hotovo. Jediný plus filmu je Thomasin McKenzie, kvůli které jsem si to pustil, ale kdybych ji neznal, tak se vlastně taky nic nestane. (03.04.2020)

Film působí televizním až dokumentárním zpracováním, vypráví příběh podle skutečných událostí. Film nenudí, ale mohl by přidat na dramatu, eskalaci napětí a pokud už má mít nejasný závěr, měl by směřovat k nějakému sdělení. Např. Wind River je proti tomu biják, který se s podobným příběhem popasoval o dost lépe. (19.03.2020)

Mohla to být dobrá detektivka. Bohužel, máme tady sociální rodinné drama v hlavní roli s velmi vyžilou matkou, která, spolu se svýma děckama a nějakým ženským spolkem, dostala ve filmu k dispozici tak 70% stopáže. Každý okamžik, kdy byla na obrazovce a něco tam s někým cholericko hystericky plácala, mi lezl na nervy. Bylo třeba hodně přetáčet. Nepotěší ani experimentální kamera a chaotický střih. (16%) (16.03.2020)

Na Spotify som sa náhodou zamilovala do pesničky "Lost Girl" od Lucindy Williams, a preto som sa pozrela aj na film, ku ktorému patrí. Silný príbeh malých ľudí, ktorí nemajú peniaze, vplyvných priateľov, a teda ani moc niečo ovplyvniť. Unavení každodennou nemohúcnosťou sa aspoň raz pokúsia niečo dotiahnuť do konca. Ale skutočný život nie je iba jeden silný príbeh s jednoznačným koncom. Skutočný život je nepreberné množstvo malých príbehov. Na niektoré z nich sme pyšní do konca života, na iné chceme zabudnúť hneď druhý deň. Raz môže prísť deň, keď nie je inej možnosti, ako "povyťahovať kostlivcov zo skrine" a možno ich aj ukázať na televíznu kameru, len kvôli spravedlnosti pre svojich blízkych. (22.05.2020)