Nikdo se nebude smát

Domnívám se, že Kunderova povídka a v menší míře i Bočanův film se nesoustřeďuje ani tak na poměr individualisty k obci (nebo jinými slovy řečeno: na krizi mezi člověkem, který by chtěl žít zodpovědně, s nejvyšším nasazením a s vůlí vědomě a bytostně být a tvořit, sám za sebe a pro jiné, s těmi, kteří se spokojili s přežíváním v uniformním, nezodpovědném stádu, jako neobětující se oběti, které sice vládnou gramatikou, ale nadosobní hodnoty – a co hůř i vkus – jsou jim cizí), jako právě na tu klíčovou otázku osobní zodpovědnosti, od níž se odvíjí i další cenné povahové vlastnosti či schopnosti: odvaha, láska, vůle a víra. Ničeho z toho se ale ústřednímu hrdinovi (antihrdinovi) nedostává. Dav, který polarizuje, v sebe vstřebal beze zbytku, a proto jej také převažuje – a dráždí. Již tím, že ukročí ke lži namísto, aby otevřeně vyslovil svůj kritický soud, jej diskvalifikuje. Ale tento drobný, a do té nejtrapnější směšnosti rozmazávaný incident jen zhmotňuje touž mazlavou špínu, na níž si vystavěl svou odbornickou existenci fachidiota, ba vlastně: i celý svůj dospělý život, v němž se ocitla dívka. Její nahodilou krásu deformuje, jak se systematicky zraňuje o sebestředného kunsthistorika – a jak se bezostyšně nudí. Nuda zde není kouzelnou maskou (a okovy) dandyů, ale koncentrací na tikot hodin, nekonečně trasující dráhu ke smrti. Historika umění od ní odvádí jen ono existenční ohrožení, když jej nezačne mlít ochočený režim, ale příbuzné, jen méně výřečné hovado. Film selhává jen tím, jak umanutě začne polaritu mezi sledujícími a sledovaným rozvíjet a prohlubovat, čímž daného vědce heroizuje. Jako by měl na zbabělost právo každý a jako by šlo selhání přiřknout strachu před zideologizovanou společností, totalitou. Jako by bylo legitimní prospěchářsky týt z míst, která zůstala prázdná po těch, kteří se odmítli přizpůsobit. Heroizaci pochopitelně nahrává samo obsazení: Kačer je jako vždy fotogenický a odpustit se mu dá snad cokoliv včetně lži a pokrytectví, debutující Štěpánka Řeháková je žena ve všem, co ženu ženou činí (a ničí a posvěcuje) – a vše okolo se jen životu podobá, tak je snadné polarizovat falešnou obec falešnými osobnostmi. Ale dost o tom. Nakonec musím ku prospěchu povídky i filmu vzpomenout svého nejranějšího, ještě gymnazijního zážitku s ní: příběh přizpůsobivého kunsthistorika mnou natolik otřásl, že jsem nikdy nepřistoupil na žádný kompromis a nikdy ani náznakem nehájil, čemu jsem nevěřil. A vždy mi to bylo ku prospěchu, i když jsem dlouho před čtyřicítkou předčasně zešedl. (03.02.2019)

Komorní psychologické drama s tehdy tak populárními prvky absurdního dramatu, které bylo v oblibě proto, že umožňovalo za pomoci metafory kritizovat poměry v totalitní společnosti. Film je součástí proslulé české vlny a stál na počátku uvolňování cenzury v českém filmu. Bezprostředně poté následovala řada podobných filmů, jako např. O slavnosti a hostech, které si braly na mušku postavení malého člověka ve společnosti svázané ideologií a mocenskými institucemi. Nikdo se nebude smát je snímek o lidské přizpůsobivosti, zbabělosti a vůbec o morálce. Vypovídá sice ledascos o socialistickém Československu poloviny 60. let, neblahém vlivu nejrůznějších domovních komisí, odborářských a komunistických schůzí, ale hlavní konflikt je nadčasový a s malými úpravami by mohl vzniknout i dnes. Jenže v současnosti se už takové filmy netočí. Nemají totiž patřičný komerční ohlas. Co horšího, srovnání tehdejší situace s dneškem zdaleka nevyznívá v náš prospěch. Vysokoškolský učitel v roce 1965 dá špatný lektorský posudek práci, kterou považuje za nepůvodní. Dnešní rozvinutý průmysl výroby vysokoškolských titulů na našich univerzitách, jehož pouhou špičkou ledovce jsou plzeňská práva, se může hrdinovým morálním dilematům vysmívat. Z recyklace starých materiálů těží nejen vysoké školství, ale stojí na něm do značné míry i publicistika... Po herecké stránce výborné, Jan Kačer předvádí, jako obvykle, maximální nasazení. Celkový dojem: 70 %. (20.09.2010)

Začíná to jako roztomilá komedie o neodbytném "ctiteli", pokračuje jako absurdní drama a končí jako výstižný obraz dusivého komunistického režimu a jím pokřivených lidských charakterů. Hynek Bočan měl v té době pouhých sedmadvacet let, ale režíroval sebejistě, svěže a nápaditě. Hrátky s kamerovými úhly, prostředím a hudbou dávají filmu zvláštní, téměř mysteriózní atmosféru, ovšem přesto bytostně opravdovou. Excelelntní film, bohužel nadčasový. Takové uliční výbory a schůze zapálených kádrováků se schází dodnes. Tentokrát ne v hospodách, ale na twitteru. Několik jsem jich viděl, a nebyl to hezký pohled. (08.07.2022)

Velmi dobrý a kvalitní film. Začátek sice nic moc, poměrně pomalé tempo, ale potom to stálo za to. Střet s takovýmhle člověkem je fakt k ničemu. Kačer to zahrál hodně přesvědčivě, byl dobře zoufalý, místy jsem se fakt hodně smál. I když ta režie byla taková obyčejná, přesto měl ten film spád a byl zajímavý. Pořád jsem čekal, jak to dopadne a dopadlo to, jak jsem si myslel. Střet s blbcem fakt nestojí za to. Dobrý příběh, dobré výkony, dobrá režie = další kvalitní snímek ze zlatého fondu československé kinematografie. (15.03.2009)

Nejlepší film o tom, že lhát se prostě nemá. Nesmyslnost a vlastně zbytečnost hrdinových počátečních banálních účelových lží ho nekazí, naopak pěkně umožňuje vnímat ho jako tragickou frašku o lži jako fenoménu (jehož různé formy jsou ve filmu všude a nejde jen o hrdinovu spirálu), takže nevychází buď jako pouhá moralita nebo jako pouhá hra o obludných důsledcích zanedbatelných příčin nebo pouhá bajka o srážce s blbcem nebo pouhé pranýřování společenských (a odtud narážkově politických) poměrů, jakkoli tím vším tento film také je. Režisér sice nejspíš tyje z práce tvůrce předlohy, resp. z jeho posedlosti dokonalou a dokonale provedenou koncepcí vlastních literárních děl, ovšem bez ohledu na předlohu (kterou ostatně neznám) vytvořil krásný film. Bočan evidentně patří k tvůrcům, s nimiž se s příjezdem ruských tanků muselo stát něco hrozného. Komentáře: Ony, Matty, Šandík (jemuž ovšem doporučuji Bočana s Formanem a spol. prostě nesrovnávat a nudu si prostě zakázat). Vysoce vyvinutý smysl pro vypíchnutí hlášky, která nesmí zapadnout, tradičně prokazuje NinadeL, zatímco mchnk nabízí výstižná slovní spojení ("stereotypní cynik a kunsthistorik, volnomyšlenkářská slečna, která má jasný profesní cíl, veřejné schůze, předsudky a jeden otravný grafoman" a "maloměšťáctví a soudružství dohromady"), nad druhým z nichž, jakkoli zní banálně, stojí za to se hlouběji zamyslet (nikoli z hlediska etického, ale čistě historického a sociologického). (18.08.2016)