ARASHI: Na cestě

Skupinu Arashi a její členy mám sice ráda, ale tento dokument je naprostá katastrofa. Je mi záhadou, jak samotní Arashi mohli souhlasit s takovým mizerným zpracováním, vzhledem k tomu, že jde o dokument k výročí 20 let jejich činnosti a zároveň ku příležitosti jejich nastávající pauzy (přerušení činnosti). Navíc ze samotného dokumentu vidíme, že členové Arashi jsou hrozní dříči a že dejme tomu při plánování vlastního koncertního turné si dávají neskutečně záležet na formě a každém detailu koncertu. Což je přesně to, co tomuto dokumentu chybí - naprosto postrádá jakoukoli formu, koncepci! To je bohužel jeho největší problém. Dalším kamenem úrazu je to, že se nejedná o jeden dokumentární film, ale o celou sérii, což pak bez koncepce působí o to hůř. Jednotlivé díly jsou sice pojmenovány tak, aby to vypadalo, že každý má své vlastní téma a že to celé má nějakou osnovu, ale vlastně tomu tak není. Většinou jde o podivné slepence různých záběrů z toho, jak kamera sledovala Arashi během posledních dvou let (přičemž před rokem oznámili plánovanou pauzu - "hiatus"). Což mě vede k dalšímu zásadnímu problému - natočený materiál je sestříhaný tak příšerným způsobem, že se mi nechce věřit, že tohle režíroval a stříhal nějaký profesionál. Nad kvalitou zpracování opravdu zůstává rozum stát - díl třeba končí náhodným sestřihem nějaký záběrů a vše je utnuté tak náhle, že si divák říká, jestli to měl být konec nebo se mu kvůli technickým problémům jen přestalo přehrávat video. Celkově jsou často záběry pospojované tak chaotickým způsobem, že to nemá hlavu a patu. Postrádá to logický sled, dynamiku i tempo. Jako divák jsem pak z toho byla zmatená, rozpačitá a místy i znechucená. Tohle musela vytvořit banda amatérů, jinak si to nedokážu vysvětlit. A je to obrovská škoda, protože ten natočený materiál má svou obsahovou hodnotu a potenciál udělat z toho výborný dokument. Některá místa jsou opravdu zajímavá - třeba vidět to obrovské pracovní nasazení Arashi, jejich detailní plánování a secvičování turné (klobouk dolů nad tím, kolik si toho opravdu tvoří sami, přestože mají samozřejmě k ruce i velký tým lidí, techniků atd.), dále také některé jejich přátelské a humorné interakce, jejich téměř "bratrské" pouto, a vůbec celý ten náhled do zákulisí toho, co dělají... Ano, hodnotu to opravdu má, JENŽE (!) je to všechno zatížené obrovským balastem. Ta forma tomu neskutečně ubírá body. Mnoho z toho, co chce (asi) dokument říct a poukázat na to, je tam bohužel omílané až přespříliš. Mnohdy se vrací k tomu, co už bylo někde řečeno a ukazuje to znovu a znovu. Několikrát třeba vidíme nějakého člena povídat o tom, jak se cítí, když se má po dvaceti letech jejich skupina "rozpadnout". Často jsou tyto bezcílné monology dokonce nesestříhané, a jsou zkrátka dlouhé. A když se každý díl pořád ukazuje v té hrůzně poslepované formě to samé, tak už to přestává být zajímavé, ale spíš to působí otřepaně a klišovitě. Přitom by to stačilo jen nějak "učesat", vybrat z toho to podstatné, kvalitně to sestříhat a dát tomu jednotnou formu s jasným cílem a sdělením. Trochu mě zkrátka mrzí, že takto se Arashi neukazuje v tom nejlepším světle. Zasloužili by si lepší dokument. Ale kdo ví, třeba právě takovou skutečně "deníkovou" a naprosto syrovou formu chtěli... těžko říct, za jakých okolností tato dokumentární série vzniká. Nesmím samozřejmě zapomenout zmínit, že série ještě nemá konec. Aktuálně vyšlo 6 dílů a během roku má Netflix přidávat další. Údajně jich má být celkem 20. Jsem sama zvědává, kam se tohle bude dál ubírat, protože momentálně to vypadá, že to nemá žádné směřování ani jasnou osnovu. V této fázi mám očekávání velmi nízká, ale uvidíme. Každopádně toto hodnocení není finální a ještě ho budu aktualizovat. Měla jsem pouze nutkání ohodnotit dosavadní kvalitu série, vzhledem k tomu, že k této dokumentární sérii tady na ČSFD ještě nikdo nic nenapsal (oproti IMDB, kde už něco málo je - několik hodnocení a jeden slovní komentář, který však nejspíš napsal fanoušek, jenž hodnotil pouze obsah nikoli formu). Update 3.9.2021: Tak jsem to nakonec viděla opravdu celé. A bohužel, nyní už zasvěceně můžu říct, že až do konce je to "VELKÉ ŠPATNÉ". Výtky, které jsem k tomu měla na začátku, mám až do samého konce. Nic se nezlepší, něco se neustálým omíláním toho samého dokonce ve výsledném dojmu ještě zhorší. Divák v tomto dokumentárním seriálu sleduje více než 12 hodin (!!!) záběrů, které nemají cíl, málokdy mají nějaké nové sdělení, a často jsou obsahově velmi prázdné. Tento materiál se měl sestříhat na klasický celovečerní film a bylo by to úplně dostačující, snad by to dokonce bylo nejen koukatelné, ale i dobré. Věřím, že ano. Ale touto formou a délkou rozhodně ne. Najde se zde opravdu jen málo světlých míst - těmi jsou některé díly týkající se osobních příběhů jednotlivých členů. Slušné byly díly o Aibovi, Sakuraiovi, a jakž takž o Ónovi (tento díl byl takový trochu smutnější - bylo z něj opravdu cítit, že být členem Arashi vlastně nikdy nebyla jeho opravdová volba, a že si to na něm vybralo svou daň). Kupodivu ale naopak osobní díly Ninomiyi a MatsuJuna byly naopak obsahově dost prázdné, dokonce až nudné. Velká škoda. Doteď je mi záhadou, jakým podivným způsobem tento dokumentární seriál vznikal. Posledních několik dílů už jsem na to koukala dost rezignovaně s myšlenkami typu "ach jo, už zase dlouhý záběr na někoho, jak jede v autě nebo přemýšlí a nic nedělá/neříká..." nebo "ach jo, už pomilionté posloucháme dlouhý monolog, jak se nějaký člen cítí před plánovanou pauzou a finálním koncertem.... co se jich tak třeba zeptat na nějakou jinou otázku, než pořád dokola, jak se cítí, když k tomu stejně už nemají co víc říct?" .... Hodnocení jsem nucena dokonce ještě o krapet snížit. A opravdu nijak nekřivdím samotným Arashi, ale horší dokument jsem nikdy v životě neviděla.    ~(1,8★)~ (05.04.2020) (menej) (viac)