Sete anos em Maio

Rafael před sedmi lety se vrací z práce domů. Když otevře bránu, někdo volá jeho jméno. Ohledne se a uvidí lidi, které nezná. Je unesen neznámými lidmi a nikdy se nevrátí. Ale žije jakoby se tato noc nikdy nestala. (16.03.2024)

Celý děj krátkometrážního snímku, děj namnoze jen verbalizovaný, vyvstává z temnoty, je v ní zavinut od začátku do konce a snad to, že jí není opuštěn film, zapříčiňuje existenci jejího nesetřesitelného obrazu v čidlech divákova vnitřního zraku i během postprojekčního přemítání, při němž – stále pod echovým vlivem svitu tmy – mysl vyplivne neohrabanou větu „zatímco tma je nevyčíslitelná, světlo je vždy jednomístné“, aniž by matka té věty venkoncem chápala její význam, ať v kosmologickém, manicheistickém nebo jiném smyslu. Mysl je v takové pofilmové hodince - kdo by to neznal - rozvodněna sama sebou, v tomto případě úvahami o světle, temnotě, dobru, zlu a manipulování s nimi, a vzápětí sama sebou krocena k ukázněným, pochopitelným vyjádřením, přitom, a je si toho vědoma a je to její stěžejní uvědomění ve světle/tmě tohoto filmu, je od podstaty s filmem spřízněna: sama bezbřeze neosvícena, sama v sobě rozžínající/uznávající, zhášející/zavrhující a znovu vykřesávající světlo, a - tmu. Nakonec se i moje mysl po sérii dobrodružných myšlenkových her vysmýkne všem svým vzdutým reflexím a prostě se svou elementární soucitlivostí přimkne k výmluvnému finále filmu. - A ani nezatouží vměšovat se do něj slovy. Tak jí to, protentokrát, stačí. (14.03.2021)