V lúčoch slnka

Z mlčenlivých záběrů se dá pochytit jen to nejzákladnější. Severní Korea očividně nevzkvétá. Vývoj země, drcený triptychem ekonomických sankcí, nevýkonnosti plánovaného hospodářství a enormních výdajů na zbrojení, se po dvaceti letech překotného růstu téměř zastavil. Celá země jakoby ustrnula v sedmdesátých letech. Mobilizace společnosti je absolutní. Severní Korea je tak militarizovaná a cílevědomá, že vedle ní i Izrael vypadá jako Monako. Příprava na válku proti sice skutečnému a silnému nepříteli, ovšem neochotnému bojovat, odsává veškerý potenciál státu. Tyto kulisy se mašinérie státu pokusila přemalovat obrázkem idylického života typizované severokorejské rodiny. Už po pár minutách je ovšem poznat, že je vše pečlivě aranžované. Nikde není žádná spontánnost, žádná vřelost, žádné soukromí. (Ne)herci se pečlivě hlídají a všichni skrývají nervozitu. Štábu se podařilo natočit i momenty, kdy všudypřítomní ideologové teprve připravovali scénu a instruovali postavy, což dojem absurdnosti ještě prohlubuje. Je to sice důkaz, že Severní Korea manipuluje s obrazem sama sebe v zahraničí, ale to není žádná novinka. O životě obyčejných lidí v KLDR se nedozvíme téměř nic. Režisér si vybral zřejmě nesplnitelný úkol a není proto vyloženě chyba že neuspěl. Přesto mám z dokumentu pocit zbytečnosti. Naneštěstí je obrazového materiálu o téhle zemi tak málo, že se počítá každý pokus. (04.11.2016)

Autor měl výhodu, že jen pustil kameru bez scénáře a diváci žasnou. Vidíme pasivní svědectví o obludné manipulaci. Lidové zdravotní rozcvičky, šedivé prázdné ulice, děti, které se učí nenávisti. Nejdřív se u mě dostavil šok, pak smích a nakonec pláč společně s korejskou vyčerpanou holčičkou. Korejští censoři doufejme nepochopili,, že ruský tvůrce netočil propagandu, ale satiru. (03.07.2018)

Naprosto děsivá podívaná, vedle které je film o Velkém bratrovi úsměvnou pohádkou. Ty prázdné pohledy lidí, kteří již ani neumí samostatně myslet, cítit jiné emoce než strach je alarmující. Vymývání mozku malých děvčátek a chlapců, provázené neustálými průpovídkami o tom, jak dobré je zabíjet a ničit všechny, kteří nejsou stejní jako oni. Když uvážím, že jedinou zábavou je dětem přednáška vojenského páprdy a že jedinou radostnou básničkou, na kterou si malé děvče vzpomene je óda na Kim zlosyna, je mi na zvracení. kam se na něj hrabe Hitler, ten chtěl zničit ostatní národy pro velikost toho svého, tento magor zničí ten svůj pro velikost svého tlustého, otylého božského já. Celý Stalin. Jinak film je ve své hrozivé podobě úžasný. Tvůrcům všechna čest (ne těm korejským). (29.08.2017)

Ale ano, poznávám to. U nás to bylo v principu stejné. Rozdíl je v míře. Orientálci se podrobují kontrole mnohem ochotněji než západní křesťané, a tak to Kimové (a další) mohli dovést k vyšší dokonalosti. --- Jak jsem se tak díval do tváří těch Korejců, získal jsem dojem, že nijak démonicky indoktrinovaní nejsou. Volají slávu Kimovi a myslí si něco o prdeli. To mě, v rámci možností, vlastně potěšilo. (21.11.2016)

Najšťastnejšia krajina na svete a jej propaganda v plnej paráde. Viete, čo asi uvidíte, ale na ten koniec vás to aj tak nepripraví a rozoberie vás to ako kocky lega, ktoré ešte polámete na márne kúsky. Pretože je to ľudský moment, ktorý mal zostať niekde v strižni a nemal nikdy uzrieť svetlo sveta a vydá aj za 100 vykonštruovaných smutných filmových koncov, aké ste kedy videli. Dúfam, že Zin Mi sa po realesnutí nič nestalo. #proletarivsechzemivyliztesiprdel (05.06.2017)