Brubaker

Scénář - W.D. Richter a Arthur A. Ross. Kamera - Bruno Nuytten. Hudba - Lalo Schifrin. Dirigent: Lalo Schifrin. Orchestrace - Terence A. Bonnell, Jack Hayes. Hudební producenti - Nick Redman a Douglass Fake. Hrají - Robert Redford jako Henry Brubaker. Tržby v USA za první víkend: 2 748 079 $ (594 kin) (25.04.2011)

Robert Redford je natolik skvělým a silným hercem, že vás dovede přesvědčit i o tom, že tohle vězeňské drama pojaté trochu jinak, je přece jen originální a je trochu nové. Ve skutečnosti ale nic tak zásadního nepřináší, jen další lidský pohled na vězně. Jenže i tak vás to bude bavit. Alespoň mě to nesmírně bavilo. (14.10.2016)

V prvom rade som rád, že sa snímok úspešne vyhol riešeniu otázky rasizmu v nápravnom zariadení. Celkovo na mňa myšlienka filmu pôsobila veľmi príjemne, no na mňa je príliš idealistická nato, aby bola vnímaná ako pravda, ktorá sa dá dosiahnuť. Jednoducho som neuveril, a to je za mňa veľký problém. "Brubaker" ako taký, však smelo odporúčam. Je to dobrý film .. (23.10.2021)

║Rozpočet $9miliónov║Tržby USA $37,121,708║Tržby Celosvetovo $37,121,708║ Pekný bordel v tej väznici, do kelu kto by tam chcel a hlavne ako fungovať, keď tam nie je ani kde na noc hlavu položiť. A každý chce každého využiť. Je to úplne iný tip filmu o väzniciach než sme zvyklí, skoro žiadny poriadny režím, tu je humbuk ako sviňa, žiadna úroveň. Redford tam herecky vládne, poteší krátky výstup Morgana Freemana. Záver silný. /70%/ (22.12.2008)

Nádherná oslava lidské úcty a osobnosti, podávaná skrze heroický a zřejmě životní výkon Roberta Redforda. Jeho Brubaker je postavou, které budeme fandit, budeme s ní sympatizovat a přes veškerý negativní postoj od ostatních bachařů budeme souhlasit se vším, co ve své náročné cestě za zlepšením vykoná. Sice to nedokáže diváka vyždímat tolik jako nedostižný Shawshank nebo výpravný Motýlek, ale film má přesto velkou sílu, velkou morální hloubku a je určitě zajímavé podívat se na zkažené americké věznice také z perspektivy ředitele, než jen neprávem odsouzeného a utíkajícího vězně. Emotivní závěr je pak z filmařského hlediska sice jen nošením dříví do lesa, ale mně při něm bylo tak krásně, jako by ten mohutný a dunivý potlesk pro neúnavného a nedoceněného ředitele náležel mně samotnému. Brubaker se mi nakonec zadřel hluboko pod kůži, a nepochybuji o tom, že i Frank Darabont ho musel několikrát zhlédnout, než se pustil do své celovečerní prvotiny.. (19.12.2012)