Miesto hore

Těžce se smiřuji s tím, když nanicovatá slepička má být konkurencí pro krásnou ženu jakou v té doby jednoznačně Simone Signoretová byla. Takže plně chápu pocity hlavního antihrdiny. Řešení romantického trojúhelníku není nikdy správné, vždy odejde někdo zraněn a většinou to bývá ten, který si to nejméně zaslouží. Zde nám k tomu hrála pompézní hudba, která by se bez potíží umístila v hitparádě inauguračních obřadů, jako hudba filmová však příliš šancí nemá. Charisma Signoretové vytáhlo tento snímek z průměru a dodalo mu lesku alespoň v těch scénách, v nichž se objeví, což je bohužel tak maximálně polovina snímku. (11.01.2021)

Když se v roce 1958 rozhodl režisér Jack Clayton k realizaci tohoto románu, měl již předem vybranou famózní francouzskou herečku Simone Signoret, která do té role tak fantasticky zapadla, že dominovala maximálně celému filmu. Byť se její protihráč herec Laurence Harvey snažil, seč mohl, na ní prostě neměl. (02.01.2009)

Co se týče společenského rozdělení trochu zastaralý, leč tematicky nadčasový snímek, který by si nepochybně zasloužil být známější. Jacka Claytona viditelně limituje černobílá kamera, která mu nedává moc možností vytvořit opojnou atmosféru většího města, kam se hlavní hrdina stěhuje, tudíž tam všechno vypadá stejně, jen domy a kancelářské budovy jsou o něco větší. Příběhově ale nemá problém, protože zápletka je rozehrána jasně a jednoduše a od začátku je jasné, kam vše dospěje, přesto je hrdinovo dilema hodně tíživé a nepříjemné. Vytknout by se dalo snad jen to, že vztah mezi ním a mladičkou Susan vznikne dost rychle bez nějakého hlubšího vysvětlení a její okouzlení jím není úplně důvěryhodné. Ocenit se musí na svou dobu odvážný sexuální podtext, který je hodně znát, nikdy se o něm ale nemluví a milostná scéna jako taková tu není ani jediná. Možná i proto je výsledek tak působivý. Celý film si pro sebe krade Simone Signoret, která je báječná, charismatická a plná nenápadného sexappealu, Laurence Harvey je zpočátku trochu toporný, postupem času ale i on nabírá jistotu, nejméně výrazná tak je Heather Sears, která sice je pohledná a sympatická, ale s energií a živočišností Signoret prohrává. Ale i to je důvod, proč je hlavní hrdina tak tragickou postavou a jeho rozhodnutí z něj dělá většího sobce, než by asi mělo. Z dnešního pohledu je Room at the Top možná staromilské drama, pořád ale má co říct, má velkou sílu a stále platné morální poučení. 70 % (08.04.2023)

Zdařilé milostné drama o ctižádostivém mladíkovi, který stručně řečeno už nechce být chudý.. Vyhlédne si malé poupátko, dceru milionáře a začne ji svádět.. Jenže pak uvidí opravdovou růži, ono kdo by téhle svůdné dámě dokázal odolat, že.. Simone Signoretová jako osudová žena dokonalá, věřila jsem jí každý něžný plachý úsměv, každou prolitou slzu a v okamžicích štěstí byla úchvatná.. Neprávem zapomenutá filmová perla a nadčasová záležitost.. (09.04.2020)

Bída britské kinematografie II. Stejně jako u jiných filmů "proudu" Kitchen sink realismu/ Free cinema, musíme se nepozastavit nad jejich dvojznačností (pojímáno pochopitelně z historické perspektivy): kvalitní filmy, beze všeho, ale spíše "kvalitní" než "filmy". V tomto filmu je zpětně možno nahlédnout osud britského filmu - zatímco v r. 1959 vzniká "U konce s dechem", v Anglii vzniká "Room at the Top". Zatímco dialogy Belmondo - Seberg některým tehdejším divákům připadaly tak nepromyšlené, že si mysleli, že je Godard vymyslel až na place, slovní výměny Harvey - Signoret a spol. jsou samozřejmě promyšlené, vypointované, vzletné... Zatímco v r. 1959 se ve Francii začali diváci učit chápat příběh pomocí střihu, her s odkazy na jiné filmy, začali si zvykat na postavy doslova rozmlouvající s divákem, chápat rozpoložení Sebergové spíše než skrze to co říká skrze to jak se prochází po letních pařížských bulvárech a jak se otočí zády ke kameře, ve VB roku 1959 jsou lidé odkázání na dramaticko-literární dílo klasického střihu, "pouze" (i když je to samozřejmě důležité) okořeněné o nový obsah (tedy sociální kritiku typického britského života). V době nástupu filmových nových vln Britové osudově zaspali a jako celek se nedokázali dodnes osvobodit ze zajetí divadla a literatury. (30.04.2015)