Mělas to vědět

„A držte se sakra za ty ruce!“ Kdo ze světa vyprovodil tu atraktivní nánu s pevným poprsím? Nebo snad nepohodlnou milenku? Oscarová zrzka (a skvěle hrající) Nicole Kidman má zase smůlu. Terapeutka z horního Manhattanu musí znovu čelit „útokům“ svého protějšku. Kidman se (už poněkolikáté) ukazuje jako vzdělaná, úspěšná a bohatá žena, kterou její okolí respektuje, ovšem zase musí bojovat s řetězcem nepříjemných událostí. S manželem, uznávaným dětským onkologem Jonathanem, tímhle prominentním světem soukromě pohrdají a vtipkují o něm, zároveň k němu ovšem neoddělitelně patří. Což se nedá říct o hispánské umělkyni, která nedobrovolně zmizí ze scény. Úřadovalo sochařské kladívko. Dosavadní ideální rodinný život se začíná sypat a praskat jak mýdlové bubliny. A za mě z toho nakonec zůstaly jen lehce stereotypní postavy v klasickém formátu honu za odpovědí na otázku, kdo tu zrůdnost spáchal. Dánský klenot Susanne Bier umí vtáhnout do děje, ovšem velmi brzy jsem měl naneštěstí z některých scén pocit, že mohly trvat déle, měly mít jiný náboj, jinou gradaci. Jiné jsou navíc. Asi jsem se namlsal moc a poslední dva díly čekal jiné. Vadily mi i hrdinčiny nejasné a dost protichůdné motivace. A jelikož za tím vším stojí ostřílený David E. Kelley (mimo jiné Ally McBeal či Nemocnice Chicago Hope), vše vyvrcholí v soudní síni, jak to má bývalý právník nejraději. Nikdy jsem právě moc nepobíral americký systém posuzování viny a neviny dvanácti laiky namísto „odborníků“, zároveň riziko jejich manipulovatelnosti argumenty charismatických advokátů i limity s ohledem na odbornost samotného pozadí případu. Postupně nemáme kde brát, dějová vystýlka se holt objevuje v plné nahotě. Herecky je to každopádně moc povedené (nesmím zapomenout na démonického Donalda Sutherlanda), takový Hugh Grant se vymyká svému klasickému repertoáru, v šedesáti mu to náramně sekne a dokonale prodává svůj britský šarm. Dosud skrytý rozměr zločinu nečekejte. Nějaká snaha (snad) o hlubokou socioekonomickou analýzu je rovněž lichá. PS: Narcis by přeci neskočil. (10.12.2020)

Kdo ze světa vyprovodil tu atraktivní nánu s pevným poprsím? Nebo snad nepohodlnou milenku? Oscarová zrzka Nicole Kidman má zase smůlu. Terapeutka z horního Manhattanu musí znovu čelit „útokům“ svého protějšku. Kidman se (už poněkolikáté) ukazuje jako vzdělaná a bohatá žena, kterou její okolí respektuje, ovšem zase musí bojovat s řetězcem nepříjemných událostí. Blíží se benefiční akce pro vybrané hosty, na kterou se jejímu mile jízlivému manželovi – dětskému onkologovi – moc nechce. Prominentní je rovněž škola, kterou navštěvuje jejich dospívající syn. Na dobročinném večírku se objevuje i půvabná hispánská umělkyně z Harlemu. Nutno podotknout, že značně rozrušená. Silný a slibný rozjezd. (25.11.2020)

Žena ve světě zvrácených mužů. Psychoterapeutka Grace a dětský onkolog Jonathan. Prachatí, vzdělaní, oblíbení a úspěšní. Elitním světem soukromě pohrdají a vtipkují o něm, zároveň k němu ovšem neoddělitelně patří. Což se nedá říct o hispánské umělkyni, která nedobrovolně zmizela ze scény. Stejně jako Jonathan, okolo kterého se objevuje spousta neznámých. A dosavadní ideální rodinný život se začíná sypat a praskat jak mýdlové bubliny. Tvůrci nicméně dál baví dynamickým vizuálem, obdivně krouží po Manhattanu i po detailech na tvářích svých postav. Uznávaná dánská autorka Susanne Bier zatím zároveň skvostně buduje atmosféru. (26.11.2020)

Tak se nám to přetavilo v klasický formát detektivky á la kdo to udělal. Proč musel desetiletý synek najít svou matku brutálně ubitou? Tvůrci nám podbízejí několik falešných linek, struktura zápletky a některé ze zvratů jsou poněkud učebnicové, dál přitom nahlížíme pod pokličku prominentního životního stylu tříčlenné rodiny, ve které je (jak vidno) cosi shnilého a vyumělkovaného. Zdá se ale, že pro nás přichystali slušný hlavolam, tak snad se to nepokazí. Jonathan je zpět na scéně a ačkoliv je „dlouhodobě zakořeněný v komunitě“, kauce je stanovená na dva miliony dolarů. Ve vězení si hned udělá „přátele“. Dánský klenot Susanne Bier umí vtáhnout do děje, ale odmítá naznačovat, kam se bude ubírat. Režisérka nesoudí, nemoralizuje, její postavy dýchají autenticitou, herci zase pro film. Ústřední trio Kidman, Grant a Sutherland hraje skvostně. Jen nevím, zda bylo rozhodnutí natáhnout děj do šesti epizod moudré. (26.11.2020)

„Aby nebylo mýlky, jsem pěkný zmrd. A ne žádný zmrdík lokálního významu, jak si to snad můžete vykládat. Ne. Jsem staromódní zmrd tradičního typu. Ten, který ojebe všechny, co ublíží jemu nebo jeho milovaným.“ Donald Sutherland si krade tenhle díl pro sebe. Satirický nádech pokračuje. Po práci na úspěšných Sedmilhářkách se Nicole Kidman znovu potkává s ostříleným producentem Davidem E. Kelleym (mimo jiné Ally McBeal či Nemocnice Chicago Hope), přičemž se blíží bitva v soudní síni, jak to má bývalý právník nejraději. Veřejného obhájce, který tvrdí, že Jonathan je šmejd, ale není vrah, vystřídá právnické zvíře Haley. Z některých scén mám ale naneštěstí pocit, že mohly trvat déle, měly mít jiný náboj, jinou gradaci. Jiné jsou navíc. Vadí mi i Graciny nejasné a dost protichůdné motivace. Zdá se, že rozhodnutí natáhnout děj do šesti epizod, vážně nebylo šťastné. Mnohem víc bych třeba čekal i od setkání se zeťákem ve vězení. Naopak televizní finále silné. (27.11.2020)

11 ran sochařským kladívkem v umělčině ateliéru. Psychoterapeutka Grace a dětský onkolog Jonathan. Přepych a postavení. Sousto pro média, i když právě až takový zájem novinářů ve státě/městě, ve kterém umírají dennodenně lidé násilnou rukou někoho jiného, moc nechápu. Nikdy jsem ani moc nepobíral systém posuzování viny a neviny dvanácti laiky namísto „odborníků“, zároveň riziko jejich manipulovatelnosti argumenty charismatických advokátů i limity s ohledem na odbornost samotného pozadí případu. U soudu je nicméně zapotřebí nabídnout jiného podezřelého, poručí právnička Haley, ovšem její obhajoba je minimálně zvláštní. Nicméně s žalobkyní si nemají co vyčítat, její divadlo s kladívkem je hodně úsměvné. A rozhodně by soud (ne)ukazoval fotografie mrtvé ženy před jejím synem. Jonathan si zřejmě nese jiné břímě z dětství, tohle zjištění je ovšem už trochu unavující. Dějová vystýlka se holt objevuje v plné nahotě. Není kde brát. Netvrdím, že je to špatné, ale také tu nemáme nic, co jsme už dříve neviděli. Herecky je to nicméně moc povedené, takový Hugh Grant se vymyká svému klasickému repertoáru, v šedesáti mu to náramně sekne a dokonale prodává svůj britský šarm. Momenty jeho emočního vypětí jsou nicméně místy až teatrální. Ale tak nějak snesitelně. Uvidíme, co přinese úplné finále. (27.11.2020)

„A držte se sakra za ty ruce!“ Tak nějak nám bylo všem asi jasné, odkud nakonec vítr povane. Takové nemotorné završení. Dvakrát v myčce umyté sochařské kladivo může znamenat konec. Etická ega musejí jít stranou. Na řadě je Jonathanův výslech. A nejen jeho. Naplno se ukazují Graciny protichůdné motivace. Nevinná trpitelka, ve které se obtížně čte. Může být psychoterapeutkou pro druhé, ale sobě nikoliv. Obzvlášť v situacích, které ji chtě nechtě emočně pohltí. Nepotřebuji šokující překvapení/rozuzlení za každou cenu, ale nějaký „trest“ i pro ni přijít měl. Zklamání asi převládá. Nejen pro ty těkající pohledy nebo ve výsledku vyprázdněné dialogy. I od jiných indicií jsem čekal víc. Dosud skrytý rozměr zločinu nečekejte. Nějaká snaha (snad) o hlubokou socioekonomickou analýzu je rovněž lichá. Ani opakované muzejní zírání Donalda Sutherlanda na obraz nakonec nemá žádný význam. Mohl bych pokračovat. Osudová hádka s Elenou nakonec křečovitá a nevěrohodná. Asi jsem se namlsal moc a poslední dva díly čekal jiné. PS: Narcis by přeci neskočil. (01.12.2020)