Štyri izby

Teda po celý čas to bolo hlavne nadmieru divné. Prvá "izba" bola pomerne nesympatická, a vymaniť sa nepodarilo úplne ani tej divnej - psychopatický chlapík so zbraňou a jeho nepriehľadná ženy síce mali niečo do seba, no i tak zostala táto "izba" v škatuľke šialenej podivnosti. Rodriguez sa na to celé vykašľal, zobral misu, hodil do nej elegantne mrazivého Banderasa, strašné deti, mŕtvolu, striptízujúcu Salmu Hayek a nejaký ten chľast a cigarety, a celé to dostalo hneď zaujímavejší nádych. Tarantino si proste zobral Brucea, seba samého a neznámeho černocha, a zatrepal, nemiešal a vytvoril záchrannú sekvenciu celej kompilácie, ktorú proste síce sympatický a kvalitný, ale sám Tim Roth neudrží. (19.11.2012)

Souhrn velice nevyrovnaných čtyř povídek, odehrávajicí se v pokojích jednoho losangeleského hotelu o jedné silvestrovské noci. Chybějící ingredience 15%, Nesprávný člověk 30%, Malí neposluchové 50%, Muž z Hollywoodu 40% Celkový dojem: 35% (16.12.2008)

Je to sice ohraná písnička, ale protože jsem zjistil, že je docela pravdivá, tak ji ve stručnosti zopakuji - první epizodka připomíná obsahem průměrný studentský film, druhá se nemotorně snaží vygradovat situaci rádoby cool dialogy a nemá co říci, třetí hodně baví herectvím Banderase a velmi zábavným vypointováním až k závěrečné hlášce a čtvrtá je nadprůměrnou scénou z libovolného Tarantinova celovečeráku, zakončená jedním z nejvtipnějších momentů celé jeho tvorby. Něco jako trochu rutinní prohlídka hotelu, kde každé další patro představuje vyšší stupínek režijního nadání - a v součtu to stačí akorát na 3*. (29.11.2017)

Anders: 40%, Rockwell: 30%, Rodriguez: 50%, Tarantino: 80%. Jediné, čo tu stojí za zmienku je Tarantinova (skoro) one-man-show so skvelými dialógmi, kamerou a meta-námetom (inscenácia scény z epizódy zo seriálu podľa Dahlovej poviedky). Zvyšok nuda (Rockwell), banalita (Anders) a priemerná rutina (Rodriguez). A hej, Tim Roth. Tak ten môže byť rád, že žije tam, kde žije a nie v Severenej Kórey, lebo za takýto výkon by už stál na popravisku. (24.06.2015)

Co to jsou Čtyři Pokoje? Velmi svérázný herecký koncert geniálně šíleného Tima Rotha nebo pásmo čtyř příběhů VELMI rozmanité kvality? Bohužel obojí. Bohužel proto, že první příběh je naprostým kýčem o ulítlém sabatu (byť přítomnost Valerie Golino a Marisy Tomei pomáhá;)) a druhý je jakousi podivnou psychohrou, jejíž jediné pozitivum je (kromě Rotha) skrz Jennifer Beals podaný důkaz o tom, že osmdesátá léta byla vizážistické Zlo...ale proč se divit, projděte si filmografii Rockwella a Andersové (nebo naopak, výsledek to nezmění:)). Naštěstí je tu ještě druhá polovice, jejíž první polovině;) vévodí "obrazová poetika Roberta Rodrigueze", a u které se prostě nejde nesmát. A pak přijde finále, které dává tušit, že první dva režiséři byli druhými dvěma sprostě použiti jako předskokani a ne jako rovnocenní partneři. Tarantinův příspěvek je jako obvykle poctou něčemu, co jsem nikdy neměl šanci vidět (ale hrál v tom prý Steve McQueen a prý to byla klasa), a má to osobitný štýl, který až leze na nervy...ale stejně vás překvapí genialita rozuzlení, nemluvě o Bruci Willisovi, fuckujícím do telefonu snad víc než Mel Gibson. Je mi líto, ale jako celek to prostě nemůže dostat víc než 60% (zprůměrujte si dvě čtyřicítky a dvě osmdesátky). (28.10.2010)