Pařížské blues

Jazz bez akutní bolesti hlavy akceptuji výhradně ve filmech Woodyho Allena, zde mi sice přímo nerval uši, ale jelikož je film postaven pouze na něm a hereckých výkonech, sledování bylo poněkud úmorné. Mnozí kameramani (by) dokázali zachytit uhrančivou tvář Paříže lépe než Christian Matras. Mnozí režiséři (by) dokázali nanicovatý milostný trojúhelník vybavit ostřejšími ostruhami než Martin Ritt. Nemnozí herci by dokázali dva jazzmany střihnout s bravurou Newmana a Poitiera, kteří se v té době teprve drápali ke hvězdám, přesto jsou největším a, nepočítáme-li oslňující výstup Luise Armstronga, vlastně také jediným pádným argumentem pro zhlédnutí. Jestli před tímhle typem muziky taky raději držíte své sluchovody v uctivé vzdálenosti, nehleďte na jména herců a bez obav se nechte odradit samotným názvem. 45% (24.01.2008)

Paul Newman, Sidney Poitier a Martin Ritt boli dôvodmi, pre ktoré som sa rozhodol pozrieť si aj film nie príliš vysoko hodnotený užívateľmi ČSFD. V hlave mi síce bliklo výstražné svetielko jazzovej hudby, ku ktorej mám vlažný, až takmer odmietavý vzťah, ale dúfal som, že to zvládnem. Netušil som však, že okrem nej ma príliš nezaujme ani príbeh a jeho filmové spracovanie. Slabé tri hviezdičky dávam iba pre vieru, že aj tento film si nájde svojich spokojných divákov. (09.04.2013)

Osamělost a samota chutná těm nestálým free jazzovým povahám hořkosladce, nechtějí být sami, ale opojení jim v životě přináší proměnlivost a prchavost, podmíněná samotou, živelnost, která dává vznikat překvapivě krásným spojením, a stejně nevyhnutelně je nechává zanikat. *** Tímhle vnitřním rozporem - nostalgickou touhou po tom, aby už navždy vydržela krása, jejíž cena a magie je v její prchavosti - v hudbě vzniká jazz, nezkrotitelný, organický proud, a teprve ten je všechny opravdu spojuje. A právě tak jako v hudbě si hledají a poskytují příležitosti k sólům a přiznávkám v osobních životech, a opojné sny o věčné lásce či přátelství si malují s hořkosladkým vědomím, že nakonec stejně nedopustí, aby se naplňovaly. Tak si dvojice pařížských jazzmanů dovolí celým srdcem se zamilovat do dvojice amerických turistek právě proto, že obě z Paříže za čtrnáct dní zase odjedou. Protože přes všechny sliby a plány, jejichž krása je upřímně rozechvívá, oba uvnitř sebe vědí, že za nimi do Ameriky žít jejich spořádanou budoucnost nikdy nepřijedou, ani jeden, ať už se na konci filmu říká cokoli. Ale z žánrových obrázků (jazzových standardů) tak během těch čtrnácti dní vznikají jedinečně krásné momenty, v jejichž sladkosti se zračí zároveň hořkost i úleva z vědomí, že se té krásy nelze přidržet. Free jazz live style, životní nostalgie, blues. *** A tak se každý z těch ztracenců chová pošetile a dětinsky, balamutí se a šálí, hrají si na to, že je možné se snadným zázrakem – věčnou hudební slávou, dokonalou láskou, dokonalým přátelstvím – napořád vymanit samotě, syrovosti, a nějak sladce, bezstarostně spolubýt... jako když do černé noci teče jiskřivý jazz, a všichni si vyťukávají stejný rytmus, srdeční tep, než po doznění tónů každý v tichu zůstane sám se svým zamotaným osudem, než se dokonalé vyhlídky rozplynou v chladu pustých uliček kalných časných rán, než s tajnou úlevou zamávají vlaku. který odváží pryč sladké sny. *** Černá a bílá pleť, hrdost, nostalgie, tesknota, dosažitelné i neuskutečnitelné tužby, chvilková sblížení, okamžiky štěstí z omamných představ a letmých potěšení, bolest i radost z vystřízlivění, a jazz jako nenasytná plynoucí řeka, v nímž se to všechno barevně leskne a vábivě odráží a v jejímž proudu se topí únava z věčné nestálosti a bolest z nepřekročitelné samoty uplývá do zapomnění v rozechvělosti s dalších barevných a třpytivých vznikání. *** Filmu vznikl dokonalý kontrapunkt v Tavernierově o 15 let pozdějším snímku ‘Round Midnight (http://www.csfd.cz/film/8854-kolem-pulnoci/) – ve všech rovinách a ohledech – rozklenutí nostalgie a předem odsouzených snů mezi New Yorkem a Paříží, věčná nestálost i soucitná soudržnost rozprášených členů jazzové rodiny. Teprve společně tvoří oba filmy dokonalý skladebný zážitek. *** (19.11.2012)

Zatiaľ to najhoršie čo som videl s P. Newmanom. A nebolo to kvôli muzike, tú som si aj napriek tomu, že blues nie je moja krvná skupina, celkom užil. Problém vidím v samotnom príbehu. Prišiel mi hrozne jednoduchý, povrchný a nezáživný. Jediná vec, čo ma v tomto smere trochu potešila bola dejová linka so S. Poitier. Pekne pripomenula vtedajšie rasové pokrytectvo v Amerike, a to pritom Amerika chcela a chce učiť demokraciu celý svet. Teda Eddieho dôvody, prečo chcel ostať v Paríži boli preto absolútne pochopiteľné. To ostatné bola iba povrchná nuda s muzikálne talentovaným a ctižiadostivým P. Newmanom a jednou po krk zaľúbenou slečinkou. To všetko poprekladané bluesovými melódiami. Prázdne a nezáživné, pre mňa na priemer bolo toho dobrého málo. 40/100 (15.09.2016)

Pařížské blues je prosycené úžasnou jazzovou muzikou Duke Ellingtona a příjemnou atmosférou pařížských ulic a parků let padesátých, resp. šedesátých. Mariin sklípek, v němž své muzikantské dovednosti předvádí trombonista Paul Newman a saxofonista Sidney Potier (zmínil bych však i kytaristy zvaného "Cikán"), je velmi útulné místo, ve kterém to po večerech žije právě díky výtečnému bandu. Jako pozounista amatér jsem byl potěšen výkony Paula Newmana, na němž bylo vidět, že vskutku absolvoval nějaké hodiny hry na pozoun, takže držení nástroje, postavení úst, tahání snižcem i dýchání bylo prakticky takové, jako má být. Pro někoho je to možná maličkost, ale já to považuji za docela důležité a v případě tohoto snímku jde tedy o velký klad. Velikým pozitivem je také rolička Louis Armstronga, který svůj prostor ve filmu využívá maximálně a je obrovským zpestřením. Romantická dějová linie mě bavila a nevadila mi ani její jednoduchost. Černobílé zpracování dává celému snímku patřičnou poetiku a atmosféru. Hodnotím slabšími 5*. (27.12.2011)