Veľká ilúzia

Film vážne znamená len jednu takú veľkú ilúziu, a to v každom smere. Od najmenších drobných scén, cez dialógy až po hlavnú myšlienku a odkaz. Chvíľu síce trvalo, kým som sa naladil na tú správnu notu, no potom som si už film len vyslovene užíval. Je tu plno pekných protivojnových myšlienok, ktoré buď zaznejú v dialógu, alebo sa dajú prečítať medzi riadkami. A v čom ilúzia? V prvom rade celkovým poňatím jednotlivých postáv, ich slušným chovaním a rešpektovaním nepriateľa v čase vojny, atmosférou väzenia, ktoré bolo na míle vzdialené skutočnosti...atď. Tu prezentované vo filme fakt len ilúzia. A to všetko v povojnovej atmosfére a v očakávaní novej vojnovej katastrofy, čo je aj v každej jednej scéne cítiť. Slušný nadpriemer. 80/100 (02.10.2019)

Na svoju dobu neskutočná pecka! Pekne vykreslené charaktery postáv a neštandartná dejová línia, primiešaná trocha vtipu, filozofie a životných právd skrytých v perfektných dialógoch vojenských hodnostárov. Renoir stvoril nadčasové dielko, ktoré aj v dnešných časoch nevyzerá len ako dobový artefakt, čo sa o drvivej väčšine filmov 30.rokov povedať nedá. (07.05.2007)

Velkou iluzi si zamilovala celá generace, která pamatovala 1. světovou válku jako autentický zážitek. Marlene Dietrich šla tak daleko, že se zamilovala i do Jeana Gabina a po jeho odchodu do Hollywoodu se stali milenci. Nikdy by mě ale nenapadlo, že zdaleka nejúčinnější budou ty prosté scény z venkovského života s Ditou Parlo. (23.01.2014)

„.. golfová hřiště jsou na golf, tenisová hřiště na tenis.Vězeňský tábor je proto, aby se utíkalo“. Kromě kopání tunelu se v zajateckém táboře ještě dobře jí a pije, hraje divadlo, zpívá Marseallaise a především filozofuje. Na svoji dobu určitě víc než pozoruhodný film, o obyčejné slušnosti a porozumění mezi lidmi různých národů a společenského postavení. „..hranice vidět nejsou, to je umělý vynález.“ (31.07.2005)

(1001) Mám z toho podobný druh deprese jako z Čapkových her a skečů Voskovce a Wericha, protože je to dílo "předvečera" a já jako divák mám okno do budoucnosti a vím, co přijde. Renoir se zdá být optimističtější než Čapek, ale zároveň také více odtažitý, neměla jsem pocit žádné intimity a to mi v příběhu o lidskosti zásadně chybí. (29.04.2015)