Variola vera

(KB - J) Nejznámějším jugoslávským hororovým tvůrcem je bezpochyby Djorde Kadijevic, protože má nejvíc zářezů (ŠTIĆENIK, LEPTIRICA, DEVICANSKA SVIRKA, SVATÉ MĚSTO) a navíc je mu připisováno žánrové národní prvenství (LEPTIRICA bývá uváděna jako první jugohoror). Za nejkvalitnějšího bych ale považoval Gorana Markoviće, který je vnímán spíše v kontextu tzv. Pražské filmové školy a u jeho dvou stěžejních hororových příspěvků – VARIOLA VERA a TO UŽ JSEM VIDĚL: DEJA VU – se vedou polemiky, jestli je za horor vůbec považovat. Ačkoliv by se nejspíš všichni shodli na tom, že hudební motiv píšťaly z prvního jmenovaného, který indikuje smrt, je velmi hrůzu-nahánějící._____ DEJA VU je hodnoceno spíše jako psychologické drama s brakovými prvky, které se za to ale stydí, a tak jsou ironizovány; VARIOLU VERU diváci chápou jako thriller z nemocničního prostředí či dokonce jako katastrofický film. Společné znaky s katastrofickým filmem zde nepochybně jsou, od základních vzorců (omezení prostředí a nebezpečí smrti) až k významům (zkažené postavy vystaveny těžké situaci, na základě které se mají změnit). Katastrofický film ale počítá s katastrofou přírodního rázu, která je nevyzpytatelná a může být interpretována jako trest či zkouška, a s několika hlavními postavami, které překonávají komplikace na cestě k záchraně. Nic takového v „Neštovicích“ není, protože postavy na řešení spíše čekají, než aby aktivně jednaly, a u neštovic „stačí“ zjistit počátečního nakaženého pacienta, nejde o žádnou vodu, sopku či tornádo jdoucí po celé partě či skupinkách hrdinů._____ V případě Markoviće je příhodnější psát o hororu, konkrétně o jednom z mnoha subžánrů – tzv. „survivalu“, kde jsou postavy odříznuty od okolního světa a jejich život je v ohrožení kvůli záhadné nákaze, jejíž počátek většinou vidíme v úvodních minutách. Příkladem survival hororů z americké provenience může být Romerova NOC OŽIVLÝCH MRTVOL či remake jejího volného pokračování ÚSVIT MRTVÝCH, kdy oba zmíněné kousky ještě spadají do zombie subžánru. Zmíněné tituly mají s tím Markovićovým společné to, že i u něj nákaza slouží jako kritika společnosti (komunistické, u Romera pak jde o republikánský fašismus a komoditní kapitalismus). I soustředění se na detailní vyobrazení rozkladu lidského těla, kdy k autenticitě dopomáhají velmi realistické masky, nasvědčuje tomu, že o žádný katastrofický film nejde (a nejenom proto, že k žádné katastrofě nedošlo). (08.12.2012)

- Ale proč, proč jste nosil uniformu? Vždyť vy jste již imunní. - Ta uniforma měla jen psychologický efekt, ne na vás, ale tam na ty ostatní. Goran Markovič se ve svém snímku z roku 1981 vrací k téměř 10 let starým (avšak stále - i dnes - znepokojivým) událostem, kdy v Srbsku a Kosovu nečekaně vypukla epidemie černých neštovic. Dle očekávání se událostí jen inspiruje a vystavuje na ní vlastní dramatickou konstrukci. Přesto je však minimálně v úvodu snímku překvapivě přesný, a drží se jak místa nákazy (zjednodušeně blízký východ), tak i problematice diagnózy (alergie na penicilin podaný v předchozí nemocnici) zapříčiněné faktem, že poslední neštovicemi infikovaný pacient se ve stejných místech nacházel před čtyřiceti lety. Svého času byl postup režimu označen za velký úspěch a dosáhl zasloužených gratulací. Markovič se k situaci tak jasně nestaví, ba umožňuje i interpretaci, která sice nebagatelizuje přínos celé akce, ale upozorňuje na jisté sociální problémy. Ať je zobrazení policistů, kteří jen pomocí obušků zahánějí držené zpět do nemocnice, nulová komunikace s lidmi uvnitř karantény, případně i nasazení experta, který nosí uniformu jen, aby pomocí strachu zvýšil svůj respekt. Ačkoli je Variola vera žánrově ukotvená spíše v rámci thrilleru, využívá i hororových postupů (hudební doprovod, vyskytující se vždy v částech s nemocí, a práce s ním) a některé scény (vynoření infikovaného ze sklepa) jsou hororové zcela. (03.01.2014)

Když si člověk vezme, co všechno se dělalo kvůli COVID-19, tak si nemůže nepředstavit, jak by to vypadalo při epidemii pravých neštovic. Film je zvládnutý víc než slušně, postavy jsou docela pěkně lidsky uvěřitelné a děj v uzavřené nemocnici je správně klaustrofobní. Do hororu je laděná spíš první část s pacientem nula, ale některé prvky v něm zůstávají celou dobu, třeba hudební doprovod. Rozhodně povedený jugoslávský film. (28.05.2020)

Zhruba v době, kdy u nás Harapesovi operovali dceru ve dni pro jeho lásku, pojali balkánští filmaři nemocniční drama zcela jinak. Místo dlouhých uslzených pohledů skze okno zalité deštěm nechali bělěhradskou nemocnici zamořit virem pravých neštovic a její obyvatele chcípat jak na běžícím pásu. Nebáli se při tom oscilovat mezi pravým eurohorrorem (první pacient a sklepní scéna jak z raného Matteie) a drsně reálným thrillerem, kterému by mohly filmy jako Smrtící epidemie sakra závidět. Mimochodem i po stránce masek, těla v poslední fázi onemocnění jsou prostě nádherná (další plus proti Harapesovi). (04.07.2012)

Ze začátku to působí jako sitcom z ryze socialistické nemocnice na kraji karantény, ale od chvíle, kdy se tam kapavka stane jen obyčejným bebím, nastupuje drama postavené na tom, jak krizová situace dokonale obnažuje lidské charaktery. Nějaký hororový přesah je leda skrze hudbu, především, když vstupuje do hry píšťala, nicméně nekomfortně působících scén se tam najde hromada.. Smůla pro Jugoslávce, že v tu dobu neměli za premiéra našeho Andyho. Byli by best in černé neštovice.. (03.04.2023)