Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Amédée Lange je úředníkem ve vydavatelství, které vede bezohledný šéf Batala. Lange ve volném čase píše dobrodružné příběhy, které Batala začne vydávat pod cizím jménem, aby dostál svým smluvním závazkům a splatil dluhy. Batala je následně zavražděn a zatímco jeho zaměstnanci pokračují v práci, Lange s přítelkyní Valentine odjíždí na venkov k belgickým hranicím.
Film ZLOČIN PANA LANGA natočil slavný režisér Jean Renoir podle vlastního scénáře, na němž se podílel neméně slavný Jacques Prévert. Ve filmu není ani tak podstatný samotný příběh, jako spíše vykreslení soudobé atmosféry Francie a rozdílů mezi různými sociálními třídami. Díky tomu se film zařadil mezi nejvýznamnější díla francouzské meziválečné kinematografie. Film se natáčel v průběhu října a listopadu 1935, exteriéry byly pořízeny v městečku Treport v Normandii. Francouzská premiéra proběhla 24. ledna 1936. (argenson)

(viac)

Recenzie (2)

radektejkal 

všetky recenzie používateľa

Žánrová freska z Francie předválečné doby. Pokud bychom z ní vycházeli při úvahách, zda se Francie mohla ubránit Třetí říši, asi by nám vyšlo, že ne. Spousta akcí končící v zázemí, samá přelétavost, nesoustředěnost, podvody, korupce - i na takovém malém a ohraničeném místě, jako je tiskárna. A propo TISKÁRNA; zajímala mě od mládí (někdejší Muzeum knihy ve Žďáře nad Sázavou), později jsem polygrafii vystudoval a 30 let (přesně na den) jsem se živil projekcí a pak prodejem tiskových strojů. Přitom jsem navštívil stovku tiskáren na celém světě. A právě proto mě pařížská meziválečná tiskárna nenechala chladným, a její fungování mě zaujalo víc, než popis (nebo spíš jen náznak) vztahů mezi vedoucími a podřízenými, majetnými a nemajetnými, muži a ženami. ()

sportovec 

všetky recenzie používateľa

Zdá se, že Renoirova tvůrčí metoda vyrůstá v případě vedení herců, ale i strukturování a pojetí dialogů v scénáři i na "place" z divadelního východiska. Film sdílí osud mnoha předních děl té doby: to nejdůležitější není sám příběh a jeho zápletka, ale vedení kamery, včleňování zvuku do celkové struktury díla, ozvláštňování detailů zjemňováním filmové řeči, v mnoha případech i herecké výkony a konečně vykreslení prostředí, tj. jakýsi sociální dokument té doby. Dnes to poslední je pro nás to nejdůležitější: postižení autenticity minulosti, která byla mládím našich rodičů, prarodičů a praprarodičů, se tak trochu podobá cestě proti proudu času. Patina, která mohla být v "meziminulosti" cítěna i jako koroze, se mění v měděnku, pod jejíž tenkou vrstvou nacházíme nezkreslenou autenticitu minulosti. Renoir se stává příkladem a mistrem jemné povahokresby, kolektivního pohledu, v němž zanikají osudy jednotlivých postav, postihujícího ducha doby, který nechá promlouvat lidové vrstvy. Naše předky, byť i francouzské. Svět, který se začal vytrácet v průběhu padesátých let minulého století, devatenácté století, které přežilo sebe samo. Jen jako na okraji cítíme krizi a sociální nejistotu. Je to doba, která je v mnohém pro nás stejně vzdálena jako ty, které nám tuto možnost neskýtají: baroko, rokoko, napoleonské války (o těch ještě vzdálenějších nemluvě). Mistru Renoirovi máme být zač a proč - to v každém případě - vděčni. ()

Reklama

Galéria (16)

Reklama

Reklama