Červené střevíčky

Tento asi nejznámější a nejúspěšnější snímek renomované dvojice Michaela Powella a Emerica Pressburgera, tvořící slavnou produkční skupinu The Archers, již léta oslovuje svou krásou, filmařskou neotřelostí a v neposlední řadě myšlenkou, která je univerzálně platná i dodnes. O krásu se kromě tvůrčí režie a herců postaral zejména kameraman Jack Cardiff (Oscarový držitel za předešlý film Powella & Pressburgera, Černý narcis), jenž se jako jeden z prvních kameramanů v Británii nechal zasvětit do barevné technologie Technicolor. Studoval kvůli tomu impresionistické obrazy, aby barvu co nejlépe využil, což se mu ve střevíčkách nutno říci povedlo, kombinace Technicoloru a imprese působí v kombinaci s emocionálně vypjatým dějem na plátně působivě. Neotřelost snímku jde znát zejména ze způsobu, s jakým si režiséři hrají s hranicí mezi uměními, kdy sledujeme dlouhý záznam baletní opery Červených střevíčků, nejdříve jako bychom sledovali divadlo, ale kulisy se začnou po chvíli rozplývat do zajímavých obrazců (a obrazů – další umění), znázorňující představy ústřední baletky, a inscenování se pak blíží více filmu. Nejde o statické zobrazení divadla; s působivými prolínačkami a výtvarnými kompozicemi zapomínáme, že jsme na scéně uvnitř filmu a prožíváme i tento malý příběh baletky, jako by to byl jiný film, byť v tomto případě má dotyčná scéna svůj důležitý symbolický význam i v rámci celého narativu. Co se týče sdělení filmu, střevíčky znázorňují svár mezi uměleckou vášní, touhou být na vrcholu, jak Victorii ďábelsky pokouší Lermontov, a oddaností svému bližnímu, v tomto případě zamilovanému Mariovi, který je kvůli Victorii schopen odložit i premiéru své vlastní opery. Victoria by chtěla obojí, ale jak už to tak bývá, musí se rozhodnout pouze pro jedno. Byť může zápletka současnému divákovi připadat lehce sentimentální, tato myšlanka je bezpochyby aktuální i dnes. (Sentimentalitě se mj. Powell s Pressburgerem během své celé tvorby vyhýbali, na tehdejší dobu je film ještě poměrně střízlivý.) V dnešních měřítkách si to kromě uměleckých vášní může divák vztáhnout například na rozhodování se mezi orientací na kariéru či rodinu. (01.07.2012)

Tak toto treba nadhodnotit, krasny film, najma ta holka - baletka. Tuna sa Michael Powell ako reziser vyslovene predviedol, reziserky brilantne, skoda ze neskor natocil toho Smiraka Toma, jeho kariera sla potom jaxi do hajzlu. Jo, ja nemam problem, ked holky su na balet, holky mozu byt baletky., ne chlap jak v tom jak to precenovanom svinstve Billy Elliot. Jak pise Verbal o tom, ze Birdman film musi byt zniceny, ja tvrdim a myslim si, ze Billy Elliot musi byt zniceny. Ten film nema pravo na existenciu. 95 % (03.11.2018)

Na to, že běžně u klasického baletu usínám po prvním dějství, se mi filmy o balerínách až podezřele moc líbí. Ono to bude asi tou hořkostí, kterou mu dodávají oběti práce tvrdé tak, že týden starý chleba je proti tomu péřový polštář. Neznám jiný film z padesátých let, který by měl přes dvě černobílé hodiny a neukolébal mě k barevným snům. (Litoměřice 2013, 2/14) (28.08.2013)

Na tuhle klasiku jsem narážela tak dlouho, až ji dali v mém oblíbeném kině. Film je úžasný od začátku do konce. Po celou stopáž jsem nezaznamenala hluché místo, u kterého bych se nudila. Tanec hlavní hrdinky je úchvátný, stejně jako atmosféra celého filmu, která je smutná a tragická, stejně jako jsou Andersenovy pohádky, ze kterých čerpal film námět. A když dospějete k finále, víte, že to nemohlo skončit jinak. Volit mezi láskou k člověku a láskou k sebevyjadřujícímu umění je nespravedlivé a nemožné. (21.02.2012)

Krásná ukázka toho, jak může film dopomoci k objevování jiných druhů umění. Zatímco ještě před pár lety byste mě na balet nedostali ani párem volů, po Billy Elliotovi, Černé labuti a hlavně Červených střevíčkách bych nějaké to živé představení uvítal s otevřenou náručí. Novátorský snímek, který se odvážil průlomovým způsobem vytvořit paralelu mezi příběhem odehrávajícím se v soukromí a na tanečním parketě. Příběhem plným vášně, závisti, zrady a žárlivosti. Tak jako mnoho ostatních sice považuju za vrchol čtvrthodinové baletní vystoupení, při němž si hlavní hrdinka Vicky uvědomuje, že v jejím životě není místo pro lásku i tanec zároveň a že si bude muset zvolit pouze jedno z toho, ale i závěrečná desetiminutovka je neuvěřitelným způsobem vygradovaná. Povznášející zážitek. // Projekce v malém biografu ve třech lidech a s pivečkem v ruce byla kouzelná, ale výjimečně dojem příliš nevylepšila, protože tohle už jednoduše o moc lepší být nemůže. Titulky naleznete zde. (31.07.2011)