Laurel a Hardy zdedili ostrov

Česky Laurel a Hardy zdědili ostrov. Zklamáni Hollywoodem vydali se Laurel a Hardy roku 1945 na turné po evropských music hallech a oznámili natočení čtyř nových filmů v Evropě. Natočili ovšem pouze tento jediný a jejich nový začátek skončil neúspěchem. Film je levně a špatně natočený a nepřináší nic nového. Natáčení navíc ztěžoval Stanův zhoršující se zdravotní stav. Film se ještě dlouho nesměl v USA vůbec uvádět, kvůli režisérovi Johnu Berrymu hledanému McCarthym. Jak už napovídá název zdědí Laurel a Hardy ostrov a plachetnici, na jejíž palubě se k němu neprodleně vydají. Připojí se k nim ještě italský imigrant Giovanni a nešťastný Antoine bez občanství, který je tak odsouzen k věčnému putování z přístavu do přístavu. Inspirováni četbou Robinsona Crusoea si na ostrově (ne ovšem tom zděděném) žijí idylicky, než je tam objeven uran a o jejich ostrov se strhne politický zájem. Proto vyhlásí republiku Crusoeland, aby ostrov patřil jim a vyhlásí vlastní ústavu bez občanství, bez věznic a bez daní. Tato utopická (alternativní název filmu zní Utopia) země ovšem nefunguje moc dlouho. A jak znějí poslední slova, která řekne Oliver Stanovi v jejich posledním filmu? Samozřejmě nejinak než: „That’s another fine mess you got me into.“ Volně ke stažení na Archive.org. (29.09.2007)

Film svojho času dávali v kinách socialistického Česko-Slovenska. Pamätám si ho veľmi dobre. Ide totiž o môj prvý film v kine. Nie úplne prvý, ale prvý ktorý si dodnes pamätám. Bol som naň zobratý mamičkinou známou Renátou. A ona pribrala svojho vtedajšieho frajera, neskoršieho manžela. Film som s nadšením sledoval asi dvadsať minút. Potom sa dostavila pekelná nuda. Ale ani tá netrvala dlho, pretože s úžasom šesťročného decka som pozoroval, čo všetko dokážu urobiť Renáta s frajerom, sediaci vedľa mňa. Domnievali sa zrejme, že ja, malý fafrnok, som dostatočne zaujatý filmom. "Výborná groteska", tak vraveli pred filmom. A ozaj - dlho som sa tak nepobavil. Lenže nie na filme, ten bol väčšinou o ničom. (10.12.2015)

Chtěl jsem dát více, ale za tu babu, co nenápadně přibyla v ději, a dodrbala zbytek filmu dávám méně. Ona ta první část byla dobrá. L & H si dokonce dovolili pár starých a osvědčených žertíků, ovšem pak se to zvrhne v klasickou okecávačku a je po filmu. Poněkud smutné rozloučení s mistry humoru. (05.12.2016)

Snad je škoda, že se úspěšná dvojice Laurel - Hardy během své kariéry neposunovala vpřed v odlišných druzích vyjadřovacích prostředků. Na druhou stranu svou jednoduchou klaunskou komikou bezpečně dosahují svého vytouženého výsledku prostého humoru, který sice bolí, ale neponižuje. Téma jejich posledního společného filmového výtvoru je slibné a vznešené ve své snaze o vyjádření názoru na fungování společnosti. Film se nebojí a vytrvale se pouští do rozpustilého hraní, ale jeho celistvost nepůsobí tím nejstabilnějším dojmem. Objevuje se kostrbatost, rozháranost i unáhlenost. V té konečné podobě je nesourodost znát a ubližuje sympatickému a upřímnému pokusu o jedinečné satirické dílo. Kritika přízemnosti a závisti lidí a macešského a kořistnického řízení státních útvarů předkládá své temné vize o budoucnosti smysluplného směřování lidské společnosti, pokud se nedokážeme odpoutat od své přízemnosti a agresivního egocentrismu. Stan Laurel a Oliver Hardy se pouští do absurdit byrokracie a neúměrné daňové zátěže, do úvah o svobodě a demokracii, hamižnosti a lidskosti. Jejich společné kroky pohánějí pudy, neschopnost, pohodlnost i upřímná prostota a hledání životního štěstí. Hlavní ženskou postavou je umíněná a emancipovaná zpěvačka Chérie Lamour (zajímavá Suzy Delair). Mezi zakladatele idealistického svobodného státu patří také ochotný muž bez národnosti Antoine (Max Elloy) a italský chronický černý pasažér Giovanni Copini (zajímavý Adriano Rimoldi). Z dalších rolí: šlechetný i neurvalý poručík námořnictva Jack Frazer (příjemný Luigi Tosi), či nenasytný násilník a líný buřič a sadista Alecto (Michael Dalmatoff). Je to zajímavé. leč nevyvážené filmové dílo. Hravé, snaživé, milé a zábavné. A o to jde. (12.11.2016)

Poslední společný snímek Laurela a Hardyho Atol K je bezpochyby jejich nejlepším celovečerním filmem. Nejde zde ani tak o gagy, ty jsou spíše identifikujícími aluzemi na předešlá slavná léta (např. scéna s obědem a skrytým lupičem), jako spíše o sebereflexi stárnoucích komiků, jejíž největší silou je rozpouštění hranic mezi smíchem a smutkem. „Nelze dojít klidu,“ glosuje tento filmový epilog L & H snahu dvou věčných smolařů o Utopii, ztělesňující nejen ideální sociální stav, ale i filmové umění (to, že všechny ty pády a kopance musejí dojít svého konce). To, že se tímto filmem jen málokdo "pobaví" (přes několik dokonalých humorných motivů, z nichž např. vztah Laurela a humra považuji za skutečně královský), je toho důkazem. Film, jímž se zákonitě muselo skončit. Film, který přešel přes hranice slávy i zapomenutí. (05.10.2008)