Šepoty a výkriky

Ohlušující šepot a nehlasný křik. Taková je duše nešťastného introvertního člověka, taková je duše Ingmara Bergmana a jeho žen. V jeho a Nykvistových obrazech jak od Caravaggia tu dokáže i naprostý minimalismus působit nečekaně epicky, a na krátké ploše a v pár dialozích a náznacích prchavě zachytit komplexní vztahy a pocity. Depresivní odtažitost však převládne, jak mezi postavami, tak mezi filmem a divákem. 8/10 (14.05.2022)

Pár šeptonosných tvorů na cestě tichem, příležitostně vykřikující jméno Ladislav Klíma. Sternenhoch se ujmul chlastu poté, co se vykálel své ženě do obličeje, duševně řval. Bergmanovy holky se uzavřely v načervanelém, psychedelickém koutě zámku a málem je to stálo krk, protože přítomnost mrtvé sestry je nabádala ke zpytování svědomí a následnýmu útěku do reality. Faktem je, že to bylo snad poprvé, co mi má tělesná schránka přišla jako nicotná verze té původní. Stupňující se atmosféra, řev, bolest a já. Chtěl jsem rozepnout zip, který vede od srdce k mozku, marně. Bergman nejsilnější, kurevsky obrazotvorný. Absolutní výpověď o samotě, která mi přivodila šok a trpitelský výraz, který se nezadal s nikým menším, než právě se Sternenhochem! Bravo! (03.04.2010)

Asi málokto sa odváži na plnú hubu povedať, že nuda a nedočkavosť môžu ísť ruka v ruke s čírou zúfalosťou. Banálne sa stáva závažným, lebo v obidvoch prípadoch sa jedná o psychiku. Bohatí tiež môžu trpieť nedostatkom lásky a nehy. A začať si rezať vagínu. Nebyť jeho film podľa knihy, poviem, že konečne vieme, kde sa inšpiroval Haneke. (04.01.2018)

Ty Bergmanovy ženy, to je nádhera...vnější i vnitřní. Jedna z velkých životních pravd nás učí, že člověk začíná přemýšlet o životě teprve ve chvíli, kdy se setkává se smrtí. Najednou je na vše pozdě, narychlo se sbírají poslední, někdy extrémně bolestivé, střepy minulosti. Zoufale se slepují, aby ty naše rodinné vztahy přece jen nějak vypadaly, alespoň navenek, jako naše honosné sídlo a červený pokoj, jenž jakoby zhmotňoval naší povrchnost a nabubřelost, navzdory vlastním citům, které se tak silně snažíme potlačovat, až nakonec vyjdou napovrch ve formě, kterou jsme si vůbec nepřály. My, noblesní dámy, Agnes, Karin a Maria, jo ještě jedna prostoduchá služka, jež tu ztělesňuje to vrchností marně hledané a od sebe záměrně odehnané lidství...snad také ono štěstí, které nám přinášejí některé líbezné okamžiky, jenž by mohly trvat navěky, v tu chvíli cítíme silný pocit štěstí uvnitř sebe sama, hřející nás na prsou. Bergman opět řádí, dokonale využívá barevného obrazu a formou fantastické stínohry a pomocí retrospektiv, které vyžadují zvýšenou divákovu pozornost, nám na zlatém podnose přináší rozkrájené duše čtyř žen, od prvních minut nás rmoutí a trápí tím, jací jsme my lidé slabí a směšní. Krásný to film, i když na plný počet u mě není. (21.07.2018)

Dlouho jsem váhala mezi 3 a 4*, ale nakonec hodnotím jako slabší nadprůměr-tedy 3. Film mě zaujal a celkem se mi líbil, především tedy ta švédština, ale i herecké výkony a atmosféra byly působivé. Bohužel, co vše tento dojem nakonec pokazí, je závěr. Tam jsem s začínala ztrácet, nevím, co tím bylo myšleno a jak to bylo myšleno... (23.06.2012)