Takí sme boli

Takové mrhání skvělými herci, skvělou režií a kamerou by mělo být trestné. "The Way We Were" je skvostně natočený film na hliněných nohách jednoho z nejhorších scénářů, jaké jsem kdy viděl - a to i v retardované kategorii romantických dramat (!). Dialogy místy připomínají ságu "Soumrak", mnoho scén je bezúčelných, nic nevysvětluje, nikam neposouvá děj, nejitří emoce. Příšerné jsou taky ústřední postavy - idealizovaný árijský übermensch, spanilý atlet-literát a děvkař versus uječená, vztahovačná a citově nevyrovnaná komunistická aktivistka. Nechápu, jak tahle kombinace mohla fungovat v 70tých letech, ale vím, že dnes je už těžce mimo mísu. Naprostá ztráta času. (10.03.2013)

Taková politická romantika, co mě překvapivě nerozčiluje. Ona totiž nabízí podstatně uvěřitelnější příběh, než naprostá většina podobných (vlastně spíše nepodobných) pohádek. Sice jsem dlouho nechápal, co Hubbell na Katie vidí, ale přesto jsem jim to všechno věřil. Chemie mezi Robertem Redfordem a Barbrou Streisand totiž funguje výborně, právě i přes Katie... jistě nemusím rozvádět. Podstatná část se navíc odehrává v nádherně nostalgické atmosféře New Yorku (ta hudba!), kde i kamera drží vysoký standart. A ten drží i Sydney Pollack, tedy minimálně do Hollywoodu, přesun jakoby filmu příliš nesvědčil. A mně by rozhodně nesvědčilo to, čemu se zde říká pivo... jen takový nezapomenutelný poznatek, který pocit z filmu samozřejmě neovlivní. 75% (06.09.2020)

Nádherný, dojemný a hluboký film s úžasnou hudbou. Obrovský díl na tom, jak skvělý tenhle film je, mají Redford a Streisand, kterým to mezi sebou výborně funguje a jejichž výkon je absolutně strhující a fenomenální a... No, nemám pro tenhle film vůbec nic než superlativy. Ale rozhodně vnímám, že to není snímek vhodný pro každého, jeho síla nespočívá v pompéznosti a velkých zvratech a někomu asi může připadat nudný. Pro mě je jeho síla právě v jeho komornosti, intimnosti a emocích projevovaných ne s tragickou dramatičností, ale přirozeně a nesmírně niterně. Opravdu mě už hodně dlouho nic takhle nedostalo - po všech stránkách. Tohle je úplně něco jiného, než co jsem dosud viděla. Tohle není hezký romantický film, kterých je plno, u kterých si popláčete, vypnete telku a jdete spát, tohle je absolutní top, tohle je život. (21.05.2017)

You never give up, do you? / Only when I'm absolutely forced to. But I'm a very good loser...  Takoví jsme byli, vzácný případ nečekaných účinků filmařské alchymie. Dva nic moc herci (především Streisandová svou Katie často překračuje hranici zapáleného aktivismu a odpudivé hysterie), podmanivě zvláštní zpěvačka, fešák a autor hudby k Woodyho Banánům vykouzlí romanticky inteligentní a zároveň devastační romanci, která funguje nikoliv v univerzu romantického solipsismu à deux, nýbrž v souřadnicích dějinných událostí - zkrátka neuráží hloupostí. Příběh vztahu levicové intelektuálky a hříšně nadaného fešáka cílí opakovaně přesně do černého a spíš než trochu upachtěnou Katie tak reprezentuje Hubbella, geniálního fešáka, kterému jde všechno až moc snadno. Kdybyste snad chtěli tváří v tvář Pollackově filmu zůstat cool a neplakat jako židovská adolescentka, ztýraná osudovou láskou k okouzlujícímu gójovi (která neváhá sáhnout k čemusi na způsob znásilnění), opečovávaný cynismus pohoří na ústředním Hamlischově oplodňováku, jehož hyper-potenci neruší ani bezskrupulózní zneužití ve sprchové scéně s Frankem Drebinem. (26.01.2023)

„People are more important than their principles.“ - „People ARE their principles..“ Emocionální oheň a pragmatický led nevynakládají dostatek úsilí k odstraňování překážek, které i přes vzájemnou přitažlivost brání jejich soužití. Bylo by to proti ideálům, které jim formuje turbulentní doba a hlavně jejich naturelu. Je to přirozené, ale zároveň smutné, protože na rozdíl od spousty jiných tu šanci překonat vnější vlivy dostali.. I když je vydatné přepisovaní scénáře znatelné, Pollackův instinkt odklonit se od plánovaného politického „trumbovatění“ směrem k milostnému příběhu byl správný a soustředění na postavy neschopné definovat kompromis přineslo pocit opravdovosti. Po tomto definitivně podezírám Brada Pitta, že si udělal „playbook“ Redfordových výrazů, podle kterých se pak snažil hrát (viz. třeba pojetí role v Meet Joe Black s ještě extrémnější pasivitou). (05.12.2023)