Posledná noc v Soho

„Prý je to, asi jako když jde krásná dáma v plesových šatech anebo v báječném kožichu, všichni přihlížející jsou paf, a ona přitom šlápne do hovna." Až budou mé děti někdy popisovat, jaký zážitek jsem si odnesl z Last Night in Soho, bude to vypadat asi takto. Prostě pumprdentlich... Jasně, záměrně přeháním, ale tento „pojem" Oty Pavla se mi vybavil hned po odchodu z kina. Řemeslně odvádí Wright skvělou práci, herecké výkony stojí za to a hudební čísla jsou dokonalá, ale zbytečně doslovným koncem se hrozně podráží. Na jednu stranu tedy vím, že si to tu čtyřku zaslouží, ale na druhou se stále nejsem schopný přenést přes konec, který je sice v mnoha ohledech správně podvratný a nečekaný, ale zároveň svým podáním neuvěřitelně nucený až odfláknutý. „Prostě tam hodíme několikaminutový dialog, kterým to všechno co nejjednodušeji vysvětlíme i tomu, komu to pořád ještě nedošlo." A je to zejména tento problém, který v mých očích z Poslední noci v Soho dělá jednohubku, která vyšumí a nebude rezonovat tak, jak by mohla. Jednoduše něco, co už znovu vidět nepotřebuji. Což je škoda. Pohrát si v závěru trochu více se scénářem, a hned by to vypadalo úplně jinak. (03.11.2021)

Edgar Wright už natočil vyrovnanější filmy než Poslední noc v Soho, ve které se Thomasin McKenzie probouzí z nostalgického snění o šedesátkovém Londýně do deziluzivní noční můry. Jeho muzikálové uchopení post #MeToo hororu je každopádně hodně zábavné a originální. Originálnější než byste čekali od žánrovky tak uhranuté jinými žánrovkami a proměňující se podle toho, k jakému žánru Wright zrovna odkazuje. Transformace je to vždy kompletní. Mění se stylizace i hrdinčina motivace, cíl a pozice ve vyprávění. Z aktérky komediálního fish out of water dramatu z vysokoškolského prostředí se stává nejdřív pozorovatelka něčího třpytivého života ve swingujícím Londýně, poté amatérská (giallo) detektivka, která se průběžně propadá do duchařského/zombie/splatter hororu nebo klaustrofobního psychothrilleru à la Hnus od Polanského. Varování před idealizováním minulosti (resp. snahou vykládat ji podle dnešních hodnotových měřítek) se Wrightovi a Krysty Wilson-Cairns podařilo do příběhu zakomponovat o něco elegantněji než motiv traumat obtisknutých do těl a míst. Rozhodně si ale nemyslím, že by film, už s ohledem na svou výraznou stylizovanost, stigmatizoval duševní onemocnění a sexuální práci, jak mu vyčítají některé zahraniční recenze. Je to stylový žánrový mišmaš. Možná nefunguje bezchybně, ale užíval jsem si ho od úvodních do závěrečných titulků. 80% (02.11.2021)

Na to, že ten anglickej styl vůbec nemusím, tak tohle se sledovalo celkem dobře. Musím pochválit výbornou hudbu, tu jsem si užil, McKenzie a Taylor-Joy, dobrý duo, pěkně zahráno, nevadila mi ani jedna z nich. Čekal jsem ale o něco komplikovanější děj, bylo to ve výsledku strašně moc jednoduchý i nudný. První polovina byla excelentní, ta druhá, kde to byla už jen samá halucinace, mě už moc nebavila a finální rozuzlení bylo na můj vkus předhozeno právě jako tupounovi, chtěl jsem si možná vytvořit svůj vlastní konec. Každopádně, jedná se o lehčí Hororové drama, se skvělou atmosférou a řekl bych, že spíše pro ženské publikum. Kdybych to sledoval s buchtou, při sklence vína, tu čtvrtou hvězdu bych možná i dal. (12.02.2022)

„Jsou tam zkažení lidi.“ - „Mám kuráž. Zvládnu je.“ - „Jen říkám, že Londýn může být náročný. Na tvou mámu byl asi až příliš a ta neměla tvůj dar.“ - „Můj dar?“ - „Ona věci necítila, neviděla…tak jako ty. Mám strach, že toho na tebe bude moc.“ Jenže o tom, kolik toho na Eloise bude, babička nic neví, a mladé studentce se může vysněný Londýn v mžiku stát noční můrou…Filmu jasně dominuje režisérův styl. Wright stvořil vizuálně poměrně „vymazlenou“ podívanou, která má solidní fantazii a fungující retro atmosféru. Potud mám hlavně slova chvály. Jenže po stránce příběhu už to tak slavné není. Má to své světlé momenty, ale děj mnohdy pokulhává a místy vyloženě nestíhá. Film se v mém hledáčku objevil hlavně kvůli talentované Novozélanďance Thomasin, ale ta občas nemá co hrát, a její sympatická postava se místy mění v nepříliš zajímavou hysterku vláčenou svými představami. A nesměl by to být Wright, aby mě zas nezklamal konec…ale ne, tentokrát ho beru neutrálně. Přesto smíšené pocity zůstávají, dám ještě slabší 4*. (23.01.2022)

Luxus. Jednoduchá story v parádním audiovizuálním a atmosférickém balení se dvěma skvělými mladými herečkami. Temné motivy se rozjíždí dost pozdě a na giallo tu chybí průběžné vraždění, ale první půlka i tak šlape bezvadně. V té druhé, kde nastoupí digi bubáci, tomu trochu spadne řetěz a děsit Wrightovi vlastně vůbec nejde, ale finální rozuzlení dojem napraví. Potěšilo symbolické obsazení Diany Rigg, která se tak rozloučila parádním kouskem. (15.11.2021)