Mlčanie

Otázky o smyslu utrpení jsou u Bergmana vždy více či méně přítomny a to buď ve smyslu duchovním (ztráta víry v Sedmé pečeti či v Hostech večeře Páně), duševním (deprese a šílenství v Hodině vlků a v Jako v zrcadle), popřípadě i tělesném (Šepoty a výkřiky). V Mlčení však Bergman nejzřetelněji rozehrává dialog mezi dvěma stavy lidského života – mezi utrpením a „vitalitou“ a to na postavách dvou sester. Zatímco zdravá sestra bojuje tisícerými způsoby s tím, aby od svého života zahnala nudu (a tím se vlastně od života ve své přesycenosti vzdaluje, protože se stává necitlivou a díky tomu nakonec i krutou), vážně nemocná sestra má naopak pouze jediný cíl – zůstat živá. A tím se také dostává k otázce, co to „být živá“ vlastně znamená a paradoxně tak získává o jádru života mnohem komplexnější představu (možná proto je i její postava překladatelkou – hledá význam/smysl). Ostatně, co jiného nás například učí milosrdenství k trpícím, než naše vlastní utrpení? Jestliže se chceme stát úplnými, musíme v životě zažít i bolest. Ve významové rovině bychom však mohli vypozorovat ještě další a další úrovně, jež se většinou vážou ke dvěma sestrách. Jedna z úrovní je ukryta již v názvu a týká se duchovna. Myslím si, že jen málokteré věci jsou pro věřícího člověka takovou výzvou, jako přijetí utrpení nevinných (Ester) a naopak nepotrestání viníků (Anna). Bergman poukazuje na chvíle mlčení, kdy Bůh není ani milosrdným, ani spravedlivým, ale ze všeho nejvíc se zdá být hluchým a němým. Je vlastně příznačné, vrátíme-li se na začátek, že duchovno kompletuje tělesnost, v jejích dvou krajních polohách. Přemýšlení nad rozkoší a bolestí, z nichž první je těžko odolatelná a druhá těžko překonatelná, je důležité už jen proto, že ač jsou oba tyto stavy mnohdy svazující, jsou v životě obyčejného člověka naprosto nevyhnutelné. Někdy je prostě těžké býti člověkem. Bytostí z masa a krve, která však kromě těla musí tahat všude kudy chodí i břímě vědomí, tu věčnou touhu po smyslu, který se často ztrácí v tom děsivé rozlehlém tichu chladného vesmíru... (05.06.2018)

Velmi zvlastni film s nemene zvlastnim rytmem, estetikou, stupnovanymi emocemi, melancholii i formou znazornujici lidskou sexualitu anebo rozdilne vnimani sveta. Bergmanovska intimni psychologicka a napetim pulzujici filmova hypnoza me az prekvapive snadno vtahla do mistrova sveta. Jeden z tech filmu, kde se mozna vyplati o neco mene premyslet a vice citit... (20.01.2016)

Bergman plný sexuality, zvrácenosti, liliputů, zlých emocí, umírání a to vše očima jednoho malého chlapce... Musím říct, že z tohoto Bergmana jsem skutečně nadšenej. Vizuální slast a myšlenkové utrpení v jedné cizí zemi, kde všichni mluví podivnou legrační cizinštinou. A já byl jen unešený tou tvůrčí potencí severského génia. (29.08.2010)

Asi nejslabší Bergman, co jsem zatím viděl, přesto (jaksi samozřejmě) nemohu pod pět, když si vzpomenu na snímky z dnešní doby, kterým jsem dal čtyři hvězdičky - to by byla skoro urážka. Opět kongeniální Nykvistova kamera a světlo. Dokonalý zvuk. Decentně a "na místě" použitá hudba. Brilantní herecké výkony. Nelíbili se mi vsuvky s tanky, liliputáni ani všechny ty ostatní věci mimo hlavní dějovou linii, které snad měly něco znamenat, ale to jsem opravdu neodhalil - snad se měly jen podílet na utváření oné vskutku tíživé atmosféry. Jinak : gratulace panu Bergmanovi za otevřené sexuální scény, které snímek zachránily před sindromem "neotevřených" sexuálních scén, kterým trpěly filmy té doby a na který dojela například Kubrickova Lolita. (29.09.2006)

Chladný, až astenický film, o dvou sestrách a jednom chlapci. Prý se má jednat o pohled chlapce na dění. Mám problém vlastně s obojím. Dění se příliš nekoná, což bych u takového filmu i dokázala pochopit. Ale z pohledu malého kluka tento film rozhodně natočen není. Nedívá se na svět romantizujícíma dětskýma očima, nevnímá nebezpečí, ani možnost dobrodružství, ale dokonce neřeší ani chlapcovy problémy. Film je zcela odpoután od svých postav. Odcizen je divákovi. Bohužel s tímto Bergmanovým filmem jsme se nepotkali. Připadá mi, že zde jinak vždy podmanivý režisér nabízí výkal na zlatém podnose skvělých hereckých výkonů, ukazuje nám ho ze všech stran a dává nám přičichnout. Ano, smrdí. Za umělecky nejzdařilejší považuji intermezza s liliputy, obzvláště jejich závěrečný pochod chodbou, kouřící a z placačky si přihýbající Sněhurka nemá chybu. Připouštím, že bych se obešla bez všech scén se sexuálním podtextem, především těch s incestním jednáním matky. (04.11.2020)