Mlčanie

Musím říct, že Bergmana moc nakoukaného nemám a Mlčení si mě získalo hned několika atributy. Komorní příběh, snímání kamery, absence hudby, nasvícení scén, symbolem života a smrti. Tohle všechno je Bergmanovou devízou ve všech jeho dílech. Mlčení je příběhem dvou sester, které mezi sebou skoro nekomunikují a spojení, které by k sobě mohly najít napevno ztrácejí. Na své cestě, která začíná ve vlaku se zastavují v cizí zemi, kde nikomu nerozumí a zůstávají v jednom hotelu. Už tohle je zajímavé, že divák pořádně ani neví, kde jsou a kam jedou. Doprovází je syn jedné z nich, který pobíhá po hotelu a na svět nahlíží svýma dětskýma očima. Poutá ho láska k matce, která se mu však moc nevěnuje, zatímco její nemocná bezdětná sestra by s ním byla moc ráda. Ester, která je snad až incestně zamilovaná do své sestry Anny se utápí v alkoholu, zatímco Anna si chodí užívat sexu s náhodným číšníkem. Je to víceméně hodně psychologický film, který nahlíží do zákoutí duší obou sester a dusné prostředí napětí jen zvyšuje. Nebojí se též odhalit nahotu nebo masturbující scénu, na svou dobu rozhodně odvážný počin. Obě sestry v podání hereček Ingrid Thulin a Gunnel Lindblom byly k sežrání. Výborný byl i hotelový sluha, jehož se příběh zčásti také dotýká, nebo liliputáni, kteří obývali jedno apartmá. Je čas tvorbu Ingmara Bergmana pořádně nastudovat. Mlčení mě k tomu perfektně nakoplo. (16.07.2019)

Bergmanovy filmy si nepouštím často, ale většinou ve mne vyvolají silný, pohlcující prožitek. Zde jsem měl pocit, jako bych se přepadl o takových 12 let zpátky a ocitl se v poměrně děsivém snu chlapce. O noční cestě vlakem do naprosto neznámé krajiny, o nedorozumění a obrovské propasti ve vztahu k mámě. O bludném prostoru hotýlku, který veškeré pocity jenom stísňoval, ale naštěstí v něm byla nejen jedna hodná tetička, ale i svérázní trpaslíci, kteří jakoby přispěchali na pomoc. Sen smutný, místy nečekaně překvapivý, fascinující svými hlubokými okamžiky i nepříjemný svým prožitkem zároveň. Asi jako vůbec tento Bergmanův film, který není příliš optimistický, ale o to více podává osobitou výpověď, přičemž pohled na většinu dění ze strany chlapce hodně přidává na působivosti. Spousta emocionálně silných výjevů, nádherná umělecká stylizace a výborné herečky (což u Bergmana není rozhodně překvapením), celkově plný zásah. 95% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (27.12.2019)

Otázky o smyslu utrpení jsou u Bergmana vždy více či méně přítomny a to buď ve smyslu duchovním (ztráta víry v Sedmé pečeti či v Hostech večeře Páně), duševním (deprese a šílenství v Hodině vlků a v Jako v zrcadle), popřípadě i tělesném (Šepoty a výkřiky). V Mlčení však Bergman nejzřetelněji rozehrává dialog mezi dvěma stavy lidského života – mezi utrpením a „vitalitou“ a to na postavách dvou sester. Zatímco zdravá sestra bojuje tisícerými způsoby s tím, aby od svého života zahnala nudu (a tím se vlastně od života ve své přesycenosti vzdaluje, protože se stává necitlivou a díky tomu nakonec i krutou), vážně nemocná sestra má naopak pouze jediný cíl – zůstat živá. A tím se také dostává k otázce, co to „být živá“ vlastně znamená a paradoxně tak získává o jádru života mnohem komplexnější představu (možná proto je i její postava překladatelkou – hledá význam/smysl). Ostatně, co jiného nás například učí milosrdenství k trpícím, než naše vlastní utrpení? Jestliže se chceme stát úplnými, musíme v životě zažít i bolest. Ve významové rovině bychom však mohli vypozorovat ještě další a další úrovně, jež se většinou vážou ke dvěma sestrách. Jedna z úrovní je ukryta již v názvu a týká se duchovna. Myslím si, že jen málokteré věci jsou pro věřícího člověka takovou výzvou, jako přijetí utrpení nevinných (Ester) a naopak nepotrestání viníků (Anna). Bergman poukazuje na chvíle mlčení, kdy Bůh není ani milosrdným, ani spravedlivým, ale ze všeho nejvíc se zdá být hluchým a němým. Je vlastně příznačné, vrátíme-li se na začátek, že duchovno kompletuje tělesnost, v jejích dvou krajních polohách. Přemýšlení nad rozkoší a bolestí, z nichž první je těžko odolatelná a druhá těžko překonatelná, je důležité už jen proto, že ač jsou oba tyto stavy mnohdy svazující, jsou v životě obyčejného člověka naprosto nevyhnutelné. Někdy je prostě těžké býti člověkem. Bytostí z masa a krve, která však kromě těla musí tahat všude kudy chodí i břímě vědomí, tu věčnou touhu po smyslu, který se často ztrácí v tom děsivé rozlehlém tichu chladného vesmíru... (05.06.2018)

Bergman má absolutní cit pro kompozici a jeho intimní záběry, které pronikají do nejužšího soukromí hlavních postav, mají skoro až nadpřirozený účinek. Přesto, že se zpočátku filmu téměř nemluví, získá divák maximální přehled o psychologii obou žen o tom jaké uvnitř jsou. Intelektuálka a živočišná žena. To vše je zde řečeno v náznacích. Díky metodě špičky ledovce, kdy režisér jen nazančuje a neříká konkrétně vše co je pod povrchem, tak dostaneme velice komplexní a neohraničený obraz, do kterého pak volně vkládáme nové poznatky o obou ženách. Geniální. Tím, že film sděluje tak, málo se dozvídáme, mnohem více. Postava syna je kapitolou sama pro sebe. Jeho intimní vztah k tetě, vztah k matce, její spatření s milencem, chlapcova nevyspělost, to vše vytváří podhoubí, náznak něčeho, z čeho by mohla ale nemusela v budoucnu vyrůst nepřiměřená fixace na matku, až oidipovský komplex. Interpretací se nabízí nespočet. Podle mého Bergmanovi psychologický film sedí nejvíce. (10.12.2008)

Príbeh komplikovaného vzťahu dvoch sestier sa radí medzi vrcholné diela švédskej legendy a súčasne európskej kinematografie. Vo svojej dobe pôsobil šokujúco pre svoju sexuálnu otvorenosť, no vidieť ho treba z odlišných dôvodov. Citovo náročný, pomalý, metaforický a neskutočne silný umelecký zážitok. 9/10 (07.12.2017)