Mlčanie

Keď som videl Mlčanie po prvý krát, málo čomu som rozumel, iba som vnímal, že je to vážne zamyslenie sa nad problémami, ktoré sme vtedy nepoznali. Ľudia sa hrnuli na film, o ktorom počuli, že sú v ňom erotické scény, dosiaľ na plátne nevidené. A odchádzali sklamaní. Koho vtedy zaujímalo odcudzenie, keď dôležitejšie bolo žiť podľa málo modifikovateľného harmonogramu z jedného dielu Básnikov, zháňať nedostatkový tovar a odcudzenie vnímať ako výmysel ľudí, ktorí už od dobroty nevedia, čo robiť. A po pol storočí už vnímame odcudzenie, ako prirodzenú, normálnu formu niektorých vzťahov. Je to veľmi smutný film, ktorý dlhými zábermi, minimom deja a zvukov núti diváka zamýšľať sa. Kafkovsky absurdná situácia v neznámej rizikovej zemi, kde ľudia vravia nezrozumiteľným jazykom, v hoteli, kde okrem trpaslíkov je iba jeden prestarnutý zriadenec, sa vzťahy dvoch sestier vyhrotia, ako keby chceli kopírovať cudzosť a neprívetivosť krajiny. Vedel som, že obe Bergmanove dvorné herečky spoľahlivo zvládnu svoje party. Ale príjemne ma prekvapil chlapček, ktorý úlohu spojovníka medzi sestrami i obete ich nevraživosti zvládol excelentne. Nemal som problém pridať filmu poslednú hviezdičku. Nie preto, aby som demonštroval, že filmu rozumiem lepšie ako pred pol storočím, ale stále horšie, ako samozvaní bergmanológovia, ale preto, že filmu plné hodnotenie jednoducho patrí. (26.02.2016)

Bergman plný sexuality, zvrácenosti, liliputů, zlých emocí, umírání a to vše očima jednoho malého chlapce... Musím říct, že z tohoto Bergmana jsem skutečně nadšenej. Vizuální slast a myšlenkové utrpení v jedné cizí zemi, kde všichni mluví podivnou legrační cizinštinou. A já byl jen unešený tou tvůrčí potencí severského génia. (29.08.2010)

Bergman jako vyšitý. Symbolický příběh dvou sester – jedné nemocné a teoreticky obeznámené s principy života a druhé zdravé a životem živelně proplouvající, které se na jakési záhadné a blíže nescpecifikované cestě zastavují v blíže nespecifikovaném městě, přičemž dochází ke katarzi vzájemných vztahů. Jejich neporozumění je takřka absolutní, láska se zdá být nenávistí a slova nedokáží hranici probořit. Jedna má to, co fatálně chybí té druhé, a ani vzájemné rodové pouto nepomáhá nalézt souznění. Bergman v Mlčení analyzuje fenomén komunikace (empatie i chápání emocí toho druhého) a dochází ke zjištění, že stejnost jazykového kódu je to poslední, co nám slouží k potřebujeme k pochopení ostatních. Film je doslova protkán symboly, ať už je to hra světla a stínu, zvláštní prostupování ženského a mužského principu, příznaková práce se zvukem, nebo symboly velkého světa, který doráží na malý svět hrdinů (motiv tanků). Klíčovou persónou pro chápání příběhu je chlapec (syn zdravé ženy), který je sám tím jediným objektem prozumění, objektem, který dokáže vzbudit jednoznačnou emoci a smysluplnou komunikaci u obou žen na úrovni gest (objetí, pohlazení). Sám se tak stává tím, kdo je schopen právě laskou a něhou spojit dva zdánlivě neslučitelné póly nahlížení světa, který obě sestry představují. Bergmanův snímek Mčení je strhující právě propojením roviny symbolické a psychologické. Jedna druhou nevylučuje, nepodkopává, ale naopak zvýrazňuje. Je znakem geniálního režiséra, že na ploše poměrně intimního filmu dokáže pojmenovat a tematizovat některá zásadní dilemata lidské společnosti. A problém neporozumění a mnoha slov s nulovým významem je, zdá se, nestárnoucí. (08.03.2004)

V poslednom čase som zastávala názor, že filmy bez slov len za plynutia myšlienok sú veľakrát pôsobivejšie, hoci teraz sa tohto tvrdenia musím vzdať aj keď výnimka potvrdzuje pravidlo :) Bergmanove pokusy navodiť psychologickú úroveň svojich snímkov, sú skvelé a neustále tápanie v ženskej mysli ešte lepšie, ale tento film takmer unikol mojej pozornosti. Milovníci "mlčanlivého dusna" však musia byť určite nadšení, ja som však zostala viac-menej sklamaná. Bergmana som si obľúbila (konečne niekto pochopil, aká je ženská duša nevyspytateľná a vyžaduje si aspoň minimálnu pozornosť:), ale táto snímka ma nechala chladnou a nezachráni to ani ústredný motív zničených sestier umárajúcich sa vo svojej ťaživej osamelosti, ktorý by diváka v ich žiali najradšej utopil tiež. Prvé sklamanie od Bergmana. (01.08.2008)

Reziser Yngmar Bergman /Vargtimmen, Hamnstad, Leto s Monikou/ natocil vskutku vyborny film, kde ale vyrazne absentuje dejova linka. Rezisersky talent bergmana spozna diviak hned po prvych zaberoch a hoci sa pre niekoho v strede dostavi nuda, nie je to celkom tak. Skor ako nudu vidim osobne krasne odhalenie vzajómneho neporozumenia, casto az nenavisti a tazivu osamelost - ta je taziva vzdy. Yngryd Thulin bola skvela, zahrala to vskutku obdivuhodne. Vynimocne Bergman neriesi nabozenstvo, skor medziludske vztahy, silnu depresiu a problematiku tazivej samoty. Rezisersky talent je nepopieratelny - a jo Juraj Herz bol uz definitivne pre mna Spalovac svojho talentu 89 % (05.04.2016)