Chľast

Zatímco u Hollywoodu nikdy nevíte, do čeho jdete, tak u evropských dramat, troufám si tvrdit, můžete jít na jistotu. Thomas Vinterberg, Mads Mikkelsen, Thomas Bo Larsen a další...to je prostě dánská filmařská smetánka. A téma o chlastu, o kterém se rozhodli povědět Dáni, jejichž mládež je široko daleko postrachem všech evropských metropolí, samo o sobě o něčem svědčí. Když jsem pak viděl první scénu, jenom jsem si pokyvoval a říkal, že tohle bude přesně ta pětihvězda, kterou mám od Skandinávie tak rád. Totální psychologický rozklad společnosti, příběh o tom, jak je vlastně chlast super, námět za absolutních pět hvězd, který musí donutit každého, kdo se na něj podívá, k zamyšlení. Geniální závěr naproti dokům v Kodani mi navíc připomněl dobu, kdy jsem se po přístavišti procházel s přítelkyní a přemýšlel nad tím, proč ten chlast Dánové tady mají tak drahej. Řekl bych, že vypitej chlast v tomto filmu stál ve výsledku víc, jak samotný film. Ale za kvalitu se holt musí platit. (17.03.2021)

„Celá táto krajina aj tak chlastá ako šialená!“, to je určujúci výrok, ale Dáni zrejme neboli ďalej na východe než v Nemecku. Veď podľa štatistík nie sú ani v top 10 na svete (dokonca až 29.), za to Česko aj Slovensko sa tam umiestňuje pravidelne (https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_countries_by_alcohol_consumption_per_capita). V každom prípade strhujúci výkon Mikkelsena, ktorý má črty alkoholika aj za triezva, tento muž ťahá celý film, ktorý by bez neho bol zrejme o triedu nižšie. Avšak do akej miery ma ten film pobavil? Nachádza sa tu tiež dosť hluchých miest zameraných len na hudbu, kedy má divák pokúšať sa vyčítať z hercovej tváre, ako sa asi cíti. Príbeh je zameraný len na to jedno, že s alkoholom to neradno preháňať, ale dá sa s ním prežiť. Nejak mi chýbalo širšie rozvetvenie deja. (21.12.2020)

Dopodrobna rozvinutá věta klasika alkoholismu Horáce Badmana, že alkohol podávaný v malých dávkách neškodí v jakémkoli množství. Uhlídat ty malé dávky je hodně těžké, zvláště když do toho jdete s vědeckou vervou. A to v zemi nejpovolanější, tudíž v Dánsku. Jestli bych měl k filmu na úvod nějakou výhradu, pak snad tu, že kromě Tommyho (Thomas Bo Larsen) alkohol u ostatních tří hlavních protagonistů nic vysloveně nezpůsobil sám o sobě, Martinova rodinná krize nastala dávno před experimentem a ony malé dávky mu nakonec pomohly pochopit, že svou manželku vlastně stále miluje. Takže je otázka, jak velkou roli nakonec v životě ústřední čtyřky představoval právě etanol. Ale na to se dá odpovědět, že víceméně takovou, jako v životě každého normálního člověka. Většina z nás alespoň jednou v životě zažije situaci, kdy se při návratu z nočního tahu nemůže vydrápat do schodů nebo to případně zalomí do nejbližšího příkopu. Nikdy člověk ale nesmí ztratit soudnost a zábrany a něco si namlouvat. Nakonec odvahu postavit se světu musí každý najít především v sobě. Samotné příběhy postav jsou jako obvykle civilní, plně uvěřitelné a výborně zahrané a sami čtyři učitelé jsou naprosto lidsky sympatičtí. Mimochodem, jestli mě nějaká drobná scéna opravdu uzemnila, byl to detail kdy ten malý kluk fotbalista při zpívání hymny vsunul Tommymu ručičku do dlaně. Vajíčko naměkko bylo proti mně hadr. Já jen doufám, že tahle tvůrčí dvojka Vinterberg/Lindholm pro nás stvoří každých pár let nějaký ten vybroušený diamant. (03.01.2021)

Z jednoho pohledu je Druk klasické drama o skupině čtyř učitelů a nejlepších přátel, které působí v první polovině jako feel-good movie, ale v druhé polovině kontrastně obráceně vykresluje depresivní rozvrat životů všech zúčastněných. Z pohledu druhého se dá film chápat jako výstižný popis působení alkoholu na všechny oblasti života člověka, ať už sociální, rodinný, osobní nebo pracovní. Důležité ale je, že z obou rovin si film bere jenom to nejlepší a výsledek je nečekaně zajímavý a na poli podobných filmů nevídaný. Mads Mikkelsen opět dokazuje, že je komplexní áčkový herec schopný zahrát cokoliv od drsných thrillerů (Arctic, Focus) přes fantasy záporáky (Doctor Strange) až po hutné dramata (Lov, Chlast), které mu sedí asi nejvíc. Ve výsledku je dojem slabší než u režisérova předchozího Lovu (vzhledem k tématu asi pochopitelné) a ke konci film trochu upadá, ale svoji myšlenku dovedl do cíle výborně a závěrečným tancem divákovi vlastně i příjemně odlehčil. O kvalitách filmu svědčí i to, že přes nepřítomnost na Cannes a covidovém dopadu má pořád obrovský dosah a po opening víkendu se stal nejnavštěvovanějším dánským dramatem posledních let. (05.01.2021)

Někdy je alkohol příčinou i řešením všech problémů, abych parafrázoval Homera Simpsona. Vinterbergovi jde na ruku svěží a dobře napsaný scénář a především spolupráce s famózním Sturlou Brandthem Grøvlenem, který dokázal spojit realismus a kinetiku kamery do podoby, kdy člověk skutečně má pocit blízký intoxikaci. Ano, v něčem je to podobně jako Hon modelově vystavěné drama, u kterého cítíte, kam směřuje. Jenže Vinterbergovi se povedlo být bolavě osobní a civilní, něco, co mu zoufale nevyšlo ve zdechlé Komuně. Jeho postavy a jejich opilecký pohyb skutečností jsou zcela oproštěné od morality, v tom filmu je něco nebývale upřímného. Zatímco po Rodinné oslavě občas Vinterberg působil jako manýrista nebo apatický dělník stříbrného plátna, tady převažuje naléhavost a sarkastická energie. Jedná se o jednu z nejlepších dramatizací prázdnoty a pocitu bezcennosti, která přichází určitém věku. Zároveň Chlast brilantně vystihuje pomíjivé pocity euforie a momenty, kdy člověk nabyde pocitu, že vyzrál na život (aby se vzápětí zklamal). Je to film o bolavém hledání, destruktivním přátelství a taky o tom, že katarze nutně nemusí znamenat nalezení odpovědi, ale odevzdání se okamžiku. Mikkelsen tím závěrečným výstupem stvrzuje životní formu a pohybem opisuje něco, co moc dobře znám a ve filmu v téhle průzračné severské otevřenosti zas tak často nevídám. (08.10.2020)