Muž menom Ove

Ove to nemá v živote ľahké. Otravuje ho susedkin pes, sused si doniesol domov Iránčanku, nikto neakceptuje súkromnú cestu pred barákom a kadekto si drzo vo Švédsku jazdí na Volve. Nechcel by som byť v jeho koži. Ale pochopiteľne film príčiny jeho zatrpknutosti časom osvetlí a priblíži k diváckej empatii. Možno až príliš. Niektorí ľudia s ním majú toľko trpezlivosti, až mi to nebolo sympatické a popravde mi jeho postava nijako zvlášť k srdcu neprirástla. Retrospektívne časti ma bavili viac a oceňujem spôsob prechodu medzi dvoma časovými líniami, prítomnosťou a minulosťou. (02.05.2017)

Poslední dobou mám rád filmy o stáří a o bilancování, a tenhle je přesně takový. Vyprávění protivného dědka o jeho životě, životní lásce a o tom, že možná je sice hovado, ale třeba k tomu má nějaké své důvody. Život je krásný a jsme to jen my, kdo si ho děláme hnusným. Snímek má příjemné lidské poselství a navíc není nudný. (19.07.2017)

Spoilery! Fredrik Backman je plagiátor. Tento snímek dost nápadně připomíná Stoletého stařík, který vylezl z okna a zmizel a rozhodně není podobnost způsobena pouze zemí původu. Příběh o pánovi, který je na povrchu hrozně nevrlý a pro okolí nepříjemný, ale v hloubi duše je to vlastně hrozný dobrák, který morálně a mravně převyšuje své okolí, je natolik vděčné téma, že pokud se kolem filmu nepohybují kokoti, tak to ani nemůže dopadnout zle. Kolem tohoto snímku se kokoti nepohybovali a dopadlo to tudíž nad moje očekávání. Úvod, kde hlavní hrdina experimentuje se způsoby nejlepšího odebrání se na věčnost, není kdovíjak zajímavý. Dle posledních myšlenek před smrtí se divák postupně seznamuje s životem hlavního hrdiny, kterého potkala tu a tam velice nepříjemná událost, která ho významně ovlivnila a přesměrovala mu život o kousek jinam. Jak tak během sledování člověk pána lépe poznává, tak mu navzdory vydatnému podivínství celkem přirůstá k srdci. Poslední věc, kterou si senior přeje, je zanášení jakýchkoli novot do posledních chvilek jeho příjemně stereotypního života. Aby byl snímek dostatečně aktuální a přitáhl hodně diváků, tak pánovi do života vstoupí mladá svérázná rodinka imigrantů. Vše směřuje k celkem očekávanému konci. V hodnocení musím sáhnout vysoko, protože není moc věcí, které bych mohl snímku vytknout. Dokonce i humor vystrčí růžky během krátké vsuvečky ohledně rivality mezi Saabem a Volvem. (12.10.2016)

Příběh o nakrklém starém dědkovi, který všechny nesnáší, zato miluje cedule se zákazy a stupidní sousedi mu kazí plán se zasebevraždit. Dokonalé podhoubí pro černou hořkou komedii říznutou občasným dojímáním. Něco jako krátký úvod do "Vzhůru do oblak," zato v celovečerní formě. Skvěle vybraní herci. Role nasraného dědy je přímo šitá na tělo Rolfu Lassgardovi a z těch vedlejších krom jeho sympatické manželky Idy Engvoll vyniká ještě Bahar Pars jako temperamentní nová sousedka. Moc se mi líbily vysvětlovací návštěvy do Oveho minulosti, velmi pěkná je zejména epizoda z jeho dětství s otcem (Viktor Baagoe jako sedmiletý Ove je k sežrání). Zbytečně to netlačí na pilu, člověk se dojme, ale ve zdravé míře a konec je rovněž v dost tradičním duchu. Můžu s klidným srdcem doporučit, je to něco jako "Is Anybody There?" ve švédském podání a bez kouzelnických triků. (27.12.2016)

Skandinávské mainstream filmy mají vděčného českého difáka, protože mluví jejich jazykem, nebojí se černého humoru, nepotrpí si na velká gesta a poslední dobou i svými zápletkami s přivřením obou očí mohou budit dojem, že sledujeme konečně produkčně ošetřenou tuzemskou tvorbu. Jinými slovy mám dojem, že za úspěchem filmové Skandinávie v našich humnech je aktivování módu sebelži diváka, kde je nahrazený obvyklý altruismus "na český film slušné" za osobní pýchu "byl jsem na dobrém severském filmu", přičemž ještě přihrají dotyčnému punc filmového fanjšmekra a objevitele. Nicméně cílová skupina je u obou variant stejná. Jasně, oproti malému slizkému dog-eat-dog názorovému rybníčku českého hlavního proudu je filmový sever názorově progresivnější, přičemž se nebojí otřít o veškerá "kontroverzní" témata, jako přistěhovalectví, homosexualita a zkrátka celá proměna světa očima starého konzervativního pragmatika, každopádně stále akorát zpracovává do úmoru těženou empatii k postavě na čisté úctě ke staří. Jinak totiž není u protagonisty jediný důvod napojit se na jeho vlnu, protože je to skutečně nesnesitelný hajzl, který nemá jediný charakterový rys, který je schopný zaujmout. Právě proto je budována empatie na základě neskutečně parareálných flashbacků o jeho lásce ke své ženě, která zřejmě musí trpět něčím jako hypertrofovaným altruismem, protože jinak fakt nedává smysl, jak se může sympatická, vzdělaná, mladá žena zahodit s autistickým morousem, který se permanentně tváří jak Albert Fish. Dojetí je pak mačkáno z diváka kontrastem současné starcovy osamělosti ve srovnání s oněmi flashbacky, které jsou tak přepjaté, že například hrdinova žena se v každé scéně, při každé situaci směje, div se mi neprokousala skrze monitor. Čte si a směje se, jde na autobus, směje se, jí polívku a směje se. Uff. Dohozené řešení celého příběhu, které apeluje na silnou sousedskou soudržnost v satelitních předměstských domcích mě též dohání k sebevraždě a jasně naznačuje, pro koho je tohle dobrodružství určeno. (15.03.2017)