Chodím po Moskvě
Ja šagaju po Moskve
Walking the Streets of Moscow
Obsahy(2)
Když se před pětapadesáti lety objevila lyrická komedie Chodím po Moskvě na festivalu v Cannes, vzbudila značný ohlas. Georgij Danělija si za ni odnesl Zvláštní uznání poroty, oceněn byl i kameraman Vadim Jusov, do té doby známý především díky své spolupráci s Andrejem Tarkovským na Ivanově dětství (1962). Jusovova černobílá kamera, ovlivněná tehdy moderní „poesií všedního dne“, přiblížila film dokumentu, Danělijova režie zase zpěvohře o mladých lidech. Jejich celodenní putování po Moskvě je namísto dramaticky gradujícího příběhu vyjádřeno sledem krátkých epizod, které zahájí náhodné setkání Moskvana Kolji (Nikita Michalkov) se Sibiřanem Voloďou (Alexej Loktev) v ranním metru. Dezorientovanému Voloďovi, jenž přijel za spisovatelem, který kladně ohodnotil jeho povídku, dělá Kolja průvodce, přičemž ho seznamuje nejen s hlavním městem, ale i se svými přáteli. Recenze, které film sklidil doma a v zahraničí, oceňovaly na něm mladistvého ducha, díky němuž mu odpustily místy chtěný optimistický tón, označený některými kritiky za „lakování na růžovo“. (NFA)
(viac)Recenzie (23)
Podobný snímek jsem z Ruska prostě nějak nečekal. Je nesmírně civilní, ale přitom je v něm taková mladická poetika, která je spojena s lyrikou města, které je zde prezentováno, tedy Moskva. Herecky je to velmi příjemný a celkově způsob vyprávění působí velice dobře. Jako kdyby bylo všechno nějakým způsobem fajn. ()
Milý lyrický příběh mladého hejska Koljy (jedna z prvních filmových rolí mladičkého Nikity Michalkova) a jeho přátel odehrávající se během jednoho obyčejného dne v soudobé Moskvě. Film připomíná rané Formanovy filmy, jen je víc nevinný a společensky nezávadný, ale také víc zaměřený na obraz života velkoměsta, Moskvy 60. let. Krásný závěr s písní Я иду шагаю по Москве. ()
Sledovat Chodím po Moskvě je jedna báseň. Opravdu milý a vtipný film s perfektně zvolenými herci, u kterého nechcete, aby končil. A když už, tak je to ukončeno tak příjemným způsobem, jako je zpěv Nikity Michalkova. Rozhodně se s filmem nevidím naposled. Pravý letní zážitek, v kterém jsem se několikrát viděl. ()
Mimoriadne príjemne strávených 78 minút okorenených extrémne chytľavou ústrednou melódiou, nesúcou sa celým filmom, sympatickými mladými postavičkami zažívajúcimi krátke epizódky takého všedného letného dňa v metropole Sovietskeho Zväzu. Absencia deja je štedro vykompenzovaná skvelou kamerou, situačným humorom a presne tou hravou letnou atmosférou s jemnými odtienikmi melanchólie, ako to mám rada. U mňa za plný počet. ()
Lyrická komedie. Tak stojí v podtitulu filmu. Tři mladí lidé se vlivem náhody setkali na jeden den v Moskvě, aby zažili události, které jsou na jeden den možná moc, ale ve skutečnosti jde to jen zlomky toho, co (pravděpodobně) zažili. Děj neustále vytváří časové elipsy, v kterých věnuje svůj čas jednoho dne MĚSTU. To neznamená, že by příběhy postav byly druhořadé, naopak čím míň o nich víme, a čím méně mají času, aby nám to sdělily, tím více začínáme vnímat samotnou jejich CESTU po MOSKVĚ, která je ukázána v bodech těch nejpregnantnějších příhod dne. Což může okamžitě evokovat styl staré ruské montážní školy. Není tomu úplně tak. Tenhle film je sice o POHYBU, ale nejen mechanickém, ale i životním/psychologickém, kdy je sice důležitý PROSTOR, ale jen proto aby sloužil PŘÍBĚHU a ZVUKU. Tenhle film je od počátku do konce lyrickou symfonií děje, zvuků a melodií, kdy krása ozvláštnění spočívá neuvěřitelném optimismu mládí, letního dne a výsledném silném dojmu. Jak řekl kolega minus : „Když jsem ho viděl poprvé, byl jsem z něj úplně dojatý a šťastný, že jsem taky ještě mladý a měl jsem chuť rozběhnout se do ulic (byl zrovna květen) a zazpívat si písničku.“ A já idú, šagaju po Moskve… ()
Reklama