Aničko, vrať se!

Úzká návaznost na předcházející Antonovy americké "parody comedies" je patrná i z dalšího, v pořadí již pátého režijního experimentu populárního Theodora Pištěka, jež si ve vlastní režii zahrál i vedlejší roli hrdinčina zámožného otce. Ovšem tady jakoby žánr parodické grotesky získává nový, možná trochu vážnější akcent, určený především tragikomickou figurou věčného tuláka, v mnohém až příliš podobnému tradiční chaplinovské variantě smolařského nešťastníka, unášeného trampotami života. Zcela výjimečnou příležitost ztvárnit postavu takového formátu získal Karel Lamač, kterého diváci do té doby znali víceméně jen z milovnických rolí, ale díky unikátní možnosti charakterové proměny působí jeho dvojrole živě, melancholicky i směšně; Lamač si doslova libuje v proměnách své masky a nabízí širokou škálu vnějšího hereckého umění, v němém filmu de facto jediného možného. Ani Anny Ondráková nehraje roli tak docela obvyklou, je opravdu pozoruhodné, jak v menší scéně z vězeňské cely odtažitě jemnými prstíky stáhla z pryčny vlněnou páchnoucí přikrývku, aby se pod ni za pár okamžiků schovala v panickém útěku před myší. Punc frivolního životního stylu pražské smetánky symbolizuje takřka dadaistická inscenace nevázaného opileckého reje, v jehož středu stojí jako vždy báječný Čeněk Šlégl a - bublanina. Hravá i dravá crazy stylizace dovoluje filmu mnohem víc, než bychom čekali a v rámci dobového přehledu je dobré ANIČKU respektovat jako pokus o udržení kroku se zahraniční konkurencí a zároveň jako pokus transformovat téma do ryze tuzemské výroby. Jedinou vadou na kráse je hrubě sestříhaná dochovaná kopie, neodborně učiněné patrně na přelomu padesátých a šedesátých let v rámci historické rekonstrukce. [Shlédnuto v rámci soukromé projekce v NFA, 9. 8. 2012] (11.08.2012)

Zakousnu bývalou filmotého ČSFÚ, protože aby z takové stěžejní dokonalosti zbylo jen takové torzo, to se netoleruje. Navíc upravené do naprosto nevzhledné podoby doplněné o mezititulky v rozsahu běžného slohového útvaru několika normo stran, kde to jsme? Naštěstí, když vstřebám tuto zásadní blamáž na vysněném filmu, to, co zbylo mě opět uvádí v extasi. Rozkoš znamená vidět Anny Ondrákovou demolující vlastní nákladné toilety, aby si připravila ohoz na maškarní ples. Rozkoš znamená požnout si Karla Lamače v dvojroli. Rozkoš znamená vidět Karla v reji žoviální párty s bublaninou, exkluzivním Šléglem a emancipovanou dívčí s účesem bubikopf. Rozkoš pak vrcholí scénami s Anny, ve kterých je nejenže opět vymalovaná jako obrázek, ale zároveň předvádí skvostné gagy ve věznici, ale i v kuchyni nebo při záhonu růží. Zkrátka "oči jako kaňka, nožky jako laňka". Být to film kompletní, byl by to patrně stejný uragán jako Únos bankéře Fuxe, takto je to jen sen složený z pohyblivých obrázků. (10.08.2012)