Kým sa tancuje

"V gruzínském tanci neexistuje sexualita!" Dokud se tančí by se pravděpodobně ztratilo v přehršli filmů s queer tematikou, nicméně jelikož se odehrává v Gruzii, jež není gayům úplně nakloněna, a navíc vedle toho nabízí pohled za kulisy tamních tradic (tance, svatby, rodinné zvyky), tak působí na diváka jakýmsi zvláštním a nevídaným dojmem, byť jde příběhově o již viděné téma společensky neuznávaného vztahu. Velice mě zaujaly všechny taneční a hudební sekvence, jež měly opravdu své kouzlo. Snad jen vztah mezi oběma hlavními hrdiny mohl být možná rozveden více. Slabší čtyři hvězdičky! (08.06.2020)

Je k tomu asi potřeba znát kulturní souvislosti, ale nic to nemění na tom, že Dokud se tančí je strhující dílo, které z hlavy jen tak nevyprchá. Navíc oba hlavní představitelé tu tvoří fantastický pár plný neotřelé chemie. Takové filmy jsou potřeba, zvláště v zemích, kde homofobie je součástí tzv. kulturní tradice. (11.11.2019)

Předvídatelný coming-outový příběh (přesaďte Call Me By Your Name do Gruzie a dostanete zápletku), tlačený dopředu hromadou klišé, černobílých opozic (bezchybný queer protagonista vs homofobie a tmářství mužů reprezentujících tradice), opakujících se hluchých scén (párty, výlety s přáteli) a nerozpracovaných nebo zbytečných motivů (role rodičů hlavního hrdiny, zraněná noha...). Jistou lehkost mu dodávají taneční scény, jejichž kouzlo ale výrazně oslabuje nepřehledný střih a časté zabírání herců v polocelcích, kdy nevidíme celá těla v pohybu. Větší senzualita, vzrušení nebo napětí chybí většině filmu, nasnímanému skoro komplet v blízkých záběrech s malou hloubkou ostrosti, takže momenty, v nichž dochází k něčemu stěžejnímu, splývají s těmi ostatními. Teprve během dvou několikaminutových záběrů z veselky jako kdyby se styl filmu konečně naladil na hlavního hrdinu a začal stejně jako on komunikovat pohybem. Trochu pozdě. Škoda, z daného prostředí a z tanečního výkonu Levana Gelbakhianiho by při lepším vykreslení postav šlo vytěžit něco živějšího, co zasáhne hloub a nesplyne s tuctem podobných filmů. 65% (29.04.2020)

Je to jeden z prvních filmů po uvolnění pandemických opatření a otevření kinosálů. Zdálo by se, že to bude běžný módní příběh lásky dvou homosexuálních mladíků, ale zde je ještě trochu něco navíc. Hlavní hrdina působí křehce, ale hodně trénuje. Jeho konkurent se časem stane jeho milencem. Film je zároveň příjemný cestopis a náhled do jiné kultury, kde si homosexuály a Armény nemají rádi, také mají mobily, tablety. Je vidět velká láska k hudbě a rodinným oslavám, zajímavá gastronomnie a jak se baví teenageři, kteří lační po západní Evropě. Film na mě působil příjemně obyčejně a navzdory tématu i cudně. V zápletce jsou více obsaženy neshody obou hrdinů. V závěru podnikne hrdina vzpouru proti názoru, že mužský tanec má být hlavně mužný a ne vláčný a citlivý. A také za svou zakázanou lásku. Nic moc překvapivého zde nečekejte. Myslím dějově. Překvapilo mě jak mladí milují písně od legendární ABBY. A zazněli zde hezké lidové melodie. K filmu se hodí otevřít si gruzínské víno, které zde teče proudem. (25.07.2020)

Kolik se toho dá vyjádřit tancem. Žízeň po svobodě, vzpoura rigidním tradicím a maskulinitě, touha po intimitě. Švédsko-gruzínský oscarový kandidát And Then We Danced hraje všechny ty noty s vášní i křehkostí. V jedné z mých nejoblíbenějších scén Levan Gelbakhiani v lehké opilosti tancuje pro Bachiho Valishviliho. A je v tom všechno: flirt, bezmezná radost, uvolnění, dychtivost. (Mezipatra 2019) (12.11.2019)