Scény z manželského života

Velmi nepříjemná sonda do jednoho rozpadajícího se manželství, která ale překvapivě vůbec nepostrádá naději v lepší zítřky. Jednoznačně Bergmanova scenáristická masterclass. Jestli je to v něčem závádějící, tak je to dnes už do očí bijící šovinismus často až nesnesitelné mužské postavy, ale navzdory tomu je to pořád velká síla. A Liv Ullmann tady hraje neskutečně - cítil jsem to s ní všechno. "Sometimes I don't think of you for hours and it's heaven." (28.03.2020)

FUJ!!! Hnusnej nechutnej nejodpornější film, jaký jsem kdy viděla! No je tohle možný vůbec?! Půl filmu jsem probrečela a druhou půlku jsem se držela, abych vzteky nepukla. No jak může být někdo tak odporným skunkem a udělat něco takového! Odpověď je děsivá: takových lidí je spousta a takové věci se dějí denně. Jsem asi fakt citlivka, ale leckterý horor "podle skutečné události" mi nepřijde tak příšerný a děsivý, jako tyhle "scény" z manželského života. FUJ!!!! (22.11.2008)

Jedno z vrcholných děl švédského génia prokazuje, že to, co je na filmu nejdůležitější, není výprava, nápaditost kostýmů, efektnost děje, ale buď dobrý, nebo ještě lépe vynikající scénář nejlépe autorské povahy, která splývá personálně s osobou režiséra. Komorní drama dvou dvorních Bergmanových herců je koncertem osobností světové úrovně. Dna filmového vztahu jsou nepochybně i zvraty bohatého vlastního Bergmanova partnerského života. Moderní manželství v Bergmanově ztvárnění navazuje na díla jeho velkých dramatických skandinávských předchůdců (Strindberg). Závěr filmu jakoby byl nástupem postmodernity. Mám-li v kostce shrnout své pocity z toho velmi neiluzívního pohledu, uchýlím se k biblickému rčení: Hoď kamenem, kdo jsi bez viny! (26.08.2007)

Naprosto zničující film - jak svou stopáží, tak velmi statickým dialogovým stylem, i co se týče emocí a gradace. Raději jsem si ho rozdělil do dvou polovin, protože tohle prostě naráz pobrat nejde. Přitom první polovina, nenápadnější, kdy se ještě mnoho věcí drží pod povrchem mě svým potlačovaným napětím, které v jejím závěru propukne naplno zcela omráčila. Druhá půlka již nesází na soudržnost, vyvíjí se zde jednotlivé scény oscilující mezi cyklicky se vracející něhou a odmítnutí, které vede až k čiré agresi, při které se chce člověku jen odvracet oči. Ještě, že je tu závěr na opuštěné chatě, za chladné noci po zlé noční můře, kdy city, kterým se postavy vyhýbají, zamlouvají je, aby skryly jejich trýznivou absenci, alespoň trochu vyplynuly na povrch a oba životy se nejevily jako zcela ztracené a promarněné. Dle mého nádherná tečka za skoro tříhodinovým peklem a důkaz, že se Bergman na čas dostává z životní krize a opět je schopen hledět na svět s jiskérkou naděje. (29.04.2010)

Zcela nečekaně můj emocionálně nejsilnější divácký zážitek za poslední dva nebo tři roky. Pokud člověk už v dosavadním životě zažil něco aspoň trochu podobného a nitky filmu se mu začnou napojovat na vlastní vzpomínky, je především sekvence manželovy zpovědi a odchodu doslova až fyzicky nepříjemná - a to tak, že velmi. První Bergmanův film, který mi připadá opravdu hluboký - a zároveň asi jeden s nejhlubších filmů vůbec. Divadelní mi kupodivu nepřišel - snad stavbou scén, ale jinak funguje na úplně jiných principech. (05.04.2009)