Pat Garrett & Billy the Kid

Film si u mě vysloužil absolutní hodnocení mimo jiné tím, že jsem ho díky Bohu a díky plzeňskému Filmovému klubu viděl v kině! Peckinpahův opus o dvou chlapech, kteří jsou prostě takoví, jací jsou, a nikdo s tím nic neudělá, je westernový skvost. Dylanův soundtrack miluji (a nemyslím tím ohranou Knockin´on heavens door). (16.10.2007)

„Fazole, špenát, švestky, fazole, losos, fazole, fazole se špenátem, vařené fazole, fazole, dušené hovězí, sádlo, výběrový losos, švestky, fazole, rajčata, řepa, fazole…“ Sice začíná záběry na rozstřelované slípky, ale je to poklidný nostalgický western. Hudba v něm hraje minimálně stejně důležitou úlohu jako v takovém Absolventovi. Také zde posunuje děj kupředu a vytváří zvláštní atmosféru, zvláštní pohodlíčko pro každého milovníka westernů. Tohle je jeden z těch posledních opravdu dobrých a Sam Peckinpah jakoby to dobře věděl. S hořkostí vypráví baladickou story o chlapech, kteří „jsou vždycky na špatný straně“, o chlapech, kteří se cítí být silní díky svým zbraním, kteří mají neustále potřebu něco si dokazovat, ale kterým stejně na ničem nezáleží, se vším jsou smíření a pouze pokojně čekají, kdo je odpráskne … ale ta volnost! Ve světě Sama Peckinpaha a ve světě obecně nevítězí ten, kdo umí rychleji tasit, ale ten, kdo je větší svině. Děti využívající – s americkou vlajkou na pozadí – šibenice coby houpačky, zde nejsou nikterak neobvyklým výjevem, desítky mrtvých rovněž ne. Spousta desperátů, po přesném zásahu zpomaleně klesajících k zemi k Peckinpahovým filmům neodmyslitelně patří, naprostá ledabylost v nakládání s ženskými postavami rovněž. Skvělé hlášky („V Mexiku se z něj stane další gringo, co sere feferonky a dumá nad nesmrtelností chrousta“), skvělá hudba, skvělá atmosféra. Pokud jste připraveni dozvědět se „definitivní“ pravdu o divokém západě, déle neotálejte. 80% Zajímavé komentáře: Gemini, pshimi, Angerr, tragos, Here (09.01.2008)

Scéna, kdy si Pat Garrett vezme na výpomoc druhého šerifa i s manželkou, aby vystříleli chýši s černě oděným Blackem, a na chvíli se rozjedou dva paralelní děje s Dylanovou písničkou - to je asi nejkrásnější věc, co kdy kdo natočil. A kolem ní je skvělý film, tematicky velmi podobný Divoké bandě (nejsou tu kladné postavy, a tím pádem vlastně ani záporné...), jen je to celé strašně lirické, a vlastně úplně jinde, než by člověk očekával. (31.01.2016)

Sam Peckinpah a jeho westerny, resp. filmy všech žánrů. K jeho počinům je třeba vždy přistupovat poněkud jinak. Pat Garrett a Billy Kid je zbytečně zdlouhavý a ona rozvláčnost tu působí jako nudný prvek, což by se Sergio Leonemu ve vrcholné formě nestalo. Tento snímek má několik vynikajících záběrů a pár perfektních scén (útěk z vězení, fazole + špenát, závěr), které podmalovává velmi příjemná Dylanova hudba, Peckinpahovy násilnické scény zaujmou jako pokaždé, herci jako Coburn, Robards nebo Elam potěší, ale přesto všechno musím smutně konstatovat, že je tu řada mnohem lepších westernů, z nichž se mnohé také otírají o příběh Garretta a Kida. Čekal jsem víc. (07.01.2015)

Tenhle western má neskutečnou atmosféru toho, že musí přijít pád. Někoho. Na začátku víme, kdo umírá, ale jelikož se vracíme v retrospektivě, uvědomujeme si, že to, co jsme viděli na začátku, má hlubší smysl, než jsme si původně mysleli. Destrukce člověka je tady celkem realistická, ale přitom závěr není tak krvavý, ale spíše emocionální. A k tomu Dylanova nádherná hudba a také jeho herecké schopnosti. (29.09.2015)