Pat Garrett & Billy the Kid

"Řeknu ti kde je Billy, ale to budou posledni slova, který kdy uslyšíš ...," řekne jedna z postav, přítel Billyho Kida, chvíli před tím než ho Pat Garrett nemilosrdně prostřílí. Do toho začně hrát výborná hudba Boba Dylana, která v tomhle filmu tolik zvýrazňuje mnohé hodnoty jako přátelství, oddanost apod., které v Peckinpahových snímcích možná vyhlížejí upozaděně, ale jsou tam a možná jsou tím nejduležitějším, co lze z jeho filmů nabrat. PAT GARRETT A BILLY THE KID není jen obyčejný western a není to jen výborný film, je to něco mezi a víc. (04.09.2007)

Drsný western mapuje konec jedné legendy, jednoho přátelství a zároveň i celé jedné éry. Doba se tenkrát opravdu měnila, oba hlavní hrdinové si to uvědomovali a proti sobě je postavil pouze fakt, že jeden z nich změny přijal a druhý odmítal na svém životním stylu cokoliv měnit. Peckinpah nenadržuje žádnému z nich. Obě postavy jsou naprosto rovnocenné a v mnoha ohledech podobné. Výborné, téměř geniální (90%). (14.04.2007)

Zvláštní, tak nějak smutně a drsně působící western. Rozhodně postrádá romantické rysy většiny westernů, ve kterých se to jenom hemží hrdinnými indiánskými bojovníky a pláněmi plných bizonů. Nenajdete tu klasického klaďase a záporáka, nic tu není černobílé. Zároveň se tu ale nešetří mrtolami, což je typické pro filmy Sama Peckinpaha. Ten se nikdy nebál zatlačit na pilu a v jeho filmech se zabíjí ostošest (viz. Divoká banda). Smutnou náladu dotváří i hudba Boba Dylana, který si zahrál i jednu z hlavních rolí. (04.01.2003)

Sam Peckinpah je režisér, kterému nemohu přijít na chuť. Jeho filmy nevyhledávám, ale pokud běží v televizi shlédnu je většinou se zklamáním. Už jeho Balada o Cable Hogueovi mě poměrně nudila. Teď jsem mu dal opět šanci a opět mě zklamal. Pat Garrett a Billy the Kid mi přijdou jako nevyvážený western, plný zvláštních okamžiků, některých dobrých některých špatných, který je nevkusně zakončen jako by ustřižen. James Coburn a Kris Kristofferson jsou si kvalitními soupeři a přáteli zároveň. Sledujeme jak každého z nich popohání jiná motivace, jak se oba mění a směřují k jasnému konci. Nejvíc mě ve filmu potěšila scéna umírajícího muže, který pomáhal Patu Garrettovi napadnout jedno sídlo banditů. Umírá, vedle něj klečí jeho manželka a do toho zní Klepání na nebeskou bránu. Hezký okamžik, který dotlačil film do průměru. Ještě jedna věc, tu červenou nechutně svítivou krev si mohli odpustit.... (15.07.2007)

Jeden ze dvou mistrovských westernů Sama Peckinpaha. Tento film je takovou skvěle naotčenou westernovou road movie o putování dvou postav napříč „stárnoucím světem,“ jak jedna z nich sama uvádí. Příběh Patta a Billyho je takový nějaký sled uzavřených událostí, většinou přestřelek a bitek, což sice zní obyčejně, ale pod režií S. Peckinpaha se jedná o netuctový filmový zážitek. V první řadě film vyniká stylizací světa v kterém se odherává, tj. špinavou dírou na pomezí USA a Mexika, která je jen o něco méně zkažená než ta ve filmech Sergia Leoneho. O to je však reálnější. Dalším neobyčejným elementem filmu je parádní režie, tj. zajímavé záběry, na dobu svého vzniku netypicky svižný střih a civilní vedení herců. Jak Christopherson tak Coburn vytvořili velmi charismatické a uvěřitelné typy. A tu finální hvězdičku do plného počtu dám za líbivou hudební kulisu Boba Dylana. Divoká banda se mi líbila o něco více, ale i tento western určitě právem patří mezi ty obzvlášť kultovní. (24.09.2012)