Pat Garrett & Billy the Kid

Velmi pomalý film. Konec příběhu je vyzrazený na začátku a celý film tak pouze stále stejným způsobem ukazuje situaci konce Západu a nutnosti přizpůsobit se novým pořádkům nebo zemřít. Napětí zde opravdu chybí, místo něho zde máme pomalost (pro mě nudnou utahanost) a nostalgii po ztracených časech. Celý film je ospalý, mnohé rozhovory příšerně natahované, v jejich pozadí je úplné ticho, pistolníci se navzájem trpělivě nechávají domluvit a se svými očekávanými odpověďmi čekají ještě několik vteřin poté, co partner umlkl. Oproti Divoké bandě, jejíž nesmíření darebáci mi byli svou neústupností a ochotou spíš zemřít než se přizpůsobit, sympatičtí, jsem si tyto hrdiny ošklivil. Lotr Billy je prostě hejsek (jen umí střílet lépe než ostatní), Pat zase zoufalec, který se sice přizpůsobil, ale vážit si sebe ani svých nových spojenců proto nezačal. Nejsem si jistý, kdo z nich mi byl odpornější a nepříjemnější. Z celého filmu je dobře patrná režisérova láska k flašce. Možná nejsem schopen přijmout western bez tradičních stereotypů (vnímány samostatně jsou ale scény samé klišé o neomylném střelci). Velká nuda a velké zklamání, tuhle kalvárii už s Patem znovu nepodstoupím. 3/10 (20.01.2007)

............Násilné přerušení života je věc naprosto bezvýznamná, peckinpahovští hrdinové smrt se stejnou lehkostí rozsívají i přijímají........ Scénář : Rudy Wurlitzer. Kamera : John Coquillon. Hudba : Bob Dylan. Ocenění 1974 - BAFTA Awards - nominace (Nejlepší hudba) 1974 - Grammy Awards - nominace (Nejlepší originální hudba) (01.01.2012)

(1001) Ta hudba z toho dělá něco tak výsostně nepříjemného. Proč mají sakra všechny filmy Nového Hollywoodu tak optimisticky znějící durový soundtrack, který se očividně bije s realistickým laděním zápletek. "Proč" možná není úplně relevatní otázka, protože to vyloženě nepotřebuji vědět, jisté je to, že mi to většinou zkazí zážitek z filmu. Ale kurnik přece nejde, aby k "drsnému" westernu v jednom kuse hrála hudba s anglicky zpívaným textem, vždyť to z toho filmu regulérně dělá muzikál a tím víc mi to přijde směšné. Asi mám ráda svoje westerny depresivní a melancholické. A když rovnou navážu na svůj předchozí tón - co je tohle proboha za film? Mám být zasažena smrtí postav, které neznám a nejsou mi sympatické. Většina záběrů začne totálně staticky a teprve potom se lidičky rozhýbou, jenom chybí, aby přímo na plátně někdo zařval "akce!". Nikdo se nechová přirozeně. Nikdo nemluví přirozeně. A co ty wtf scény typu Garrettovo hromadné pelešení? Myslím si, že jsem docela vnímavá k takovým věcem jako tanec se smrtí, přátelské zrazování a podobné pletichy, ale tady jsem z toho necítila nic. Alias mi přišel roztomilý, když se culil, a obecně jeho postava bude nejspíš jediný důvod, proč jsem se i těšila na to, jak se film (a on v něm) bude dál vyvíjet. Ale měl to být spíš čtrnáctiletý kluk a ne třicetiletý Bob Dylan. A ještě na mě trochu zapůsobil ten děsivý šilhavý muž. A potom se mi ještě líbilo, jak jeden z těch zastřelených zloduchů zvláštně odletěl. Ale pořád to nějak nejsou ty výsledné dojmy, jaké jsem si představovala od filmu s takovouhle pověstí. (11.08.2014)

"Jak se cejtíš ??" - "Cejtim, že se výrazně změnily časy.." - "Časy možná.. Já ne !!" A jedinečný Sam Peckinpah, jakkoli zde poněkud bobdylanovský a zřejmě nejmelancholičtější v kariéře, se taky příliš nezměnil.. Znovu variuje své oblíbené motivy, chlapácké přátelství a smrt, vlastně ještě přirozenější než sám život.. Skvostný film, opravdu skvostný !! (18.02.2017)

Minimálně polovina scén se dá označit za velmi dobrou, ale s výplní mezi nimi už to tak slavné není. Coburn a Kristofferson sice hrají obstojně, ale jejich postavy moc zajímavé nejsou. Z průměru film tak vytahují především tradičně kvalitní Packinpahovské přestřelky a výborně padnoucí hudba Boba Dylana, skvělá je především scéna přestřelky, po níž hraje Knockin´ on Heaven´s Door. (12.07.2007)