Intimní osvětlení

-"Smutek, ten je všade stejnej." Já nevím, já jsem asi moc velký elitář na to, aby mi tyhle filmy o "obyčejném životě" a "lidské povaze" něco řekly. Intimní osvětlení jsem poprvé viděla před nějakými deseti lety jako nevzdělaný teenager a tedy jsem si z něj odnesla pouze dojem, že jsou tam na sebe všichni strašně hnusní, pořád si na něco a na sebe navzájem stěžují a při sebemenším náznaku konfliktu i před cizími lidmi začnou vytahovat urážky a kostlivce ze skříně. (Což je tedy hřích mnoha filmů, které se celé odehrávají během krátkého časového úseku, a ani nemusí jít přímo o tady tu specifickou odnož nové vlny.) Teď jsem o něco starší a filmově vzdělanější, ale nevidím tam o moc víc. V podstatě to na mě funguje jako injekce negativity přímo do krevního oběhu (podobně jako Lásky jedné plavovlásky nebo Hoří má panenko) - zkazí mi to náladu a funguje to jako inhibitor kreativního myšlení. A není nic, čím by byl tenhle temný mrak vykoupen nebo vyvážen, prostě jen hodina a čtvrt dobrovolného utrpení, po kterém nenásleduje katarze, nýbrž jen vtíravý pocit, že stojím po kolena v bahně. (Jo a ne že by z toho muži vycházeli nějak skvěle, ale všechny ženy jsou tam vykreslené jenom jako hloupé či vyloženě krávy, což taky ničemu nepřidá.) (28.03.2019)

Na podobenství je krásné to, že se nemusí pochopit. Pár scének, jdoucích rychle po sobě, vytvářející jakýsi obraz. Obraz o lidech, které vidíme každý den a známe je. Ten obraz je tu sice černobílý, jak jste jistě poznali z obrázků. Najdete tu mimo jiné nepřeberné množství vlastností lidí, špatných i dobrých. A my to někdy potřebujeme vidět, abychom si zopakovali, co je správné a co nikolivěk... A upřímně říkám lidem majíc absolutní sluch: až začne orchestr hrát, zacpěte si uši. Hrají totiž tak falešně, že to slyší i ta národní lípa.... (13.07.2010)

Líbilo se mi, jak i bez nějaké pevné příběhové kostry dýchala ze snímku taková krásná poetická atmosféra, díky které všechno vyznívalo neskutečně opravdově a chvílemi jsem si připadal, jako bych s herci seděl přímo u jednoho stolu. Ivan Passer napsal velmi zajímavý scénář ze všedního života, obsadil do něj zajímavé, byť mně zcela neznámé, herce a podle všech ohlasů se mu povedlo stvořit snímek, který dokonale odráží tehdejší morální hodnoty a svým tragikomickým pojetím se povznáší i nad kultovní "homolkovský" humor. A minimálně za to si Intimní osvětlení ty 4* určitě zaslouží.. (13.08.2012)

OSVĚTLENÍ v mnoha ohledech připomíná italský, později natočený ZVLÁŠTNÍ DEN. Pomalu, jak líný proud dolního toku řeky plynoucí děj dost přesně zrcadlí skutečnou atmosféru své doby - konce vyhasínajícího, kdysi nezištného budování venkova. Avšak víc než těch, kteří stavěli, a dřeli se na díle (či dílech té doby dopravními stavbami počínaje) bylo rutinérů, hlupáků, lenochů, karikatur známých z jiných filmů té doby (BÍLÁ PANÍ). "Tempo těch dob z nás nadělalo šrot" míní jedna z postav jedné z povídek slavné Mňačkovy knihy ONESKORENÉ REPORTÁŽE, vydané ve stejné době. Zdánlivě líně plynoucí čas díla, jakoby ignorujícího základní zásady hraného filmu, ve skutečnosti postihuje vlastní, všednodenní tvář systému, spějícího k velké krizi Pražského jara, k zmaru těch, kteří kdysi vzali vážně velkohubé fráze politiky milionářských daní a ožebračení schopných a talentovaných na základě absurdních, z ciziny importovaných zásad nomenklatur všeho druhu a zločinů všech představitelných forem. "Protosocialismus", jak tuto dobu začíná poněkud pokrytecky označovat programatika zrezivělé strany z ulice Politických vězňů, je tu zachycen ve svém vzmachu, který předchází volnopádu normalizace a osvobozujícího přistání listopadového převratu. Důvěrné svědectví-výpověď OSVĚTLENÍ se nemusí líbit, ale neztrácí tím nic na své ceně. Ceně autentické výpovědi o skutečných příčinách historického ztroskotání jednoho iluzionistického snu. Ztroskotání, které s sebou vzalo až příliš mnoho nevinných obětí. Nejen těch z popravišť a věznic, ale i těch, které neměli šanci vymanit se z klece nenávratně, ale také nepostřehnutelně odumírajícího všedního dne té doby. (02.01.2008)

Přiznám se bez mučení, že od trojice Papoušek, Passer, Šašek jsem čekal daleko víc. Nicméně Věra Křesadlová a Jan Vostčil mé hodnocení drží pevně v rukou. Takový rodinný Homolkovský nádech, plný dětského řevu, přerušovaného mini koncertu a chvílemi až otravného smíchu. Nicméně filmová vlna, která protekla v této době Československem, má zde své nezpochybnitelné zastoupení a stejně nevyvratitelné jsou i kvality převyprávění nicotného, všedního dne, popisující setkání dvou kamarádů. (13.03.2013)