Oteckova sláva

Film jsem viděl poprvé v předvánočním období v prosinci 2003. Náhodou jsem to tehdy přepnul na ČT1 a tam byl tento film. A já se do něj zakoukal a byl jsem nadšený. Nyní, v květnu 2008, jsem viděl tento snímek podruhé, kdy se mi ho povedlo sehnat na DVD. Za těch necelých pět let jsem absolutně nezměnil názor. Film je dokonalý, je perfektní, je geniální, je tak úžasně poetický, je prostě svůj. Literární předlohu bohužel neznám, ale tenhle film je udělaný opravdu výborně. Z filmu na mě dýchla doba dětství, doba bezstarostnosti, doba radosti a her, a samozřejmě i doba léta a letních prázdnin. Chválím výtečně zvolené exteriéry francouzské Provence, díky nimž jsem zatoužil být na místě malého Marcela a prožívat tyto prázdniny místo něj. Jedním slovem nádhera! Herci jsou vybráni opravdu skvěle a musím říct, že tenhle film řadím spolu s Maminčiným zámkem k jedněm z nejlepších snímků vůbec. Neznám příliš lepších filmů, než je tento. A o to více je smutné, že o tomto filmu ví málokdo a že je u nás prakticky neznámý. Přitom se jedná doslova o skvost. Bez váhání dávám plných pět hvězdiček a určitě doporučuji ke zhlédnutí! (14.05.2008)

Tento báječný výlet do časů na přelomu 19. a 20. století na francouzském venkově viděný bezstarostnou dětskou optikou a servírovaný s patřičnou dávkou humoru vemlouvavým hlasem Viktora Preisse musí okouzlit snad každou vnímavou duši. Nádherná krajina kopcovitého prostředí Provence umocňuje poetiku celého vyprávění takovým způsobem, že se člověku chce vykřiknout: „Bože, jak je na tom světě krásně!” (85%) (21.01.2021)

Marcel Pagnol by si mohl rozumět s Otou Pavlem. Tatínkova sláva je nostalgickým oživením rodinného alba a spolu s ním i starého světa. Vzpomínka na opravdovost dětství, které je šťastným řízením osudu spojené s únikem z města na celé dlouhé prázdniny. A i když i ty jednou skončí, v srdci už něco zůstává. A i tady je postava uctívaného tatínka, který je svými chybami v očích vypravěče spíš zlidštěn a o to víc milován. Vlastně Smrt krásných srnců by se taky mohla jmenovat Tatínkova sláva a ten název by naprosto seděl. Kolorit Provence na začátku 20. století, dobří herci a jemný humor. (29.01.2021)

Ce n’est pas de moi que je parle, mais de l’enfant que je ne suis plus. 1) "Nemluvím o sobě, ale o dítěti, kterým už nejsem," napsal 62letý spisovatel, dramaturg a od svých 47 let člen Francouzské akademie Marcel Pagnol, když v roce 1957 dokončil La gloire de mon père. Film s obrovským citem pro věc režíroval 70letý jinak také herec, scénárista a producent Yves Robert. Souběžně natočil i pokračování: Le château de ma mère, které bylo uvedeno do kin jen o čtyři týdny později._____ 2) Filmy mi připomínají českou Babičku, jsem zvědav, zdali si tento dojem potvrdím i četbou společného vydání všech částí pod souhrnným českým názvem Jak voní tymián v překladu Evy Musilové. Už teď se těším..._____ 3) Z herců mě nejvíce oslovili, jak jinak, milí chlapci: 12letý Julien Ciamaca (Marcel) a Joris Molinas (Marcelův provensálský kamarád Lili). Pro oba to byla dosud ojedinělá herecká zkušenost. Ing. Ciamaca dnes konstruuje atomové elektrárny třetí generace; to jsou konce, věřili byste tomu?_____ 4) A závěrem trochu libozvučné francouzštiny. Autor opěvuje svou lásku ke slovům: J’avais la passion des mots ; en secret, sur un petit carnet, j’en faisais une collection, comme d’autres font pour les timbres. J’adorais “grenade, fumée, bourru, vermoulu” et surtout “manivelle” : et je me les répétais souvent quand j’étais seul, pour le plaisir de les entendre. (16.01.2015)

Krásné, pohádkové, kouzelné. Provence a dobrodružství malého Marcela v jejích kopcích mi učarovaly. Z filmu dýchá neuvěřitelná pohoda a laskavost. Tatínek, maminka, bratr Paul, strýček Jules, teta Róza, uličník Lili, cikády, koroptve, zajíci, obrovský výr v jeskyni. To je téměř celé osazenstvo, které přineslo ten krásný zážitek. Doporučuji. (03.11.2014)