Salò o le 120 giornate di Sodoma
Salo ou les 120 journées de Sodome
Salo, or The 120 Days of Sodom
Salo, or The 120 Days of Sodom
Obsahy(2)
Poslední dílo skandálního filmaře Piera Paola Pasoliniho je inspirováno románem markýze de Sade, přemísťuje ovšem děj do fašistické Itálie. Čtveřice vysoce postavených mužů si přiveze do paláce skupinu chlapců a dívek, kteří jim po následujících několik měsíců budou pod taktovkou čtyř prostitutek sloužit jako prostředníci k naplnění všech rozkoší - včetně těch nejzvrácenějších! Absolutní moc, kterou nad svými obětmi mají, je vede až k samé hranici únosnosti, za níž už se ztrácí veškerá lidskost a zbývá jen syrová brutalita a perverze… (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (749)
Film zasazený do fašistické Itálie koncem druhé světové války ukazuje šokující formou absolutní zvrhlost tzv. střední třídy, společnosti navenek vlídné, ale uvnitř naprosto zvrácené...Obsah filmu je to nejúchylnější, nejbizarnější a nejotřesnější, co jsem měl čest kdy vidět...A v žádném případě nedoporučuji slabším povahám a mladistvím...jedna hvězdička za hudbu a druhá asi za to, že svým způsobem by to mohla být metafora k těm nejzvrhlejším lidským choutkám...kdybych měl hodnotit obsah filmu, dávám okamžitě odpad!!!!!!!!! ()
Kontroverzní? Jistě, nemá cenu tvrdit opak, když v řadě zemí je stále zakázaný. Zvrácenost či sociální výpověď o společnosti? Výpověď o zvrácené společnosti. Dobře rozumím tomu, že nejde o pohled na společnost totalitní ( ta je jen zástěrkou), ale soudobou. Pasolini se nikdy netajil svým levičáctvím. Dnes by se mu mohlo u nás lépe porozumět. Pokud jste zažili socialismus, je to jasné. Pokud zažíváte kapitalismus ( mám obavy, že jsme ve fázi raného kapitalismu 19.století), je to jasné rovněž. Nic nemění na tom, že socialismus byl dobou zrůdnou a zlou! Dnešní člověk má možnost svobodně cestovat, svobodně se vyjadřovat, má svobodný přístup k informacím i umění, trh je přesycen zbožím....a přeci. A přeci se tak snadno dostanete do role obětí Pasoliniho filmu. Stačí jen obyčejný střet s úředníky, nevypořádané restituce, firmy těžící z nedostatku práce v určitých místech naší země, bezmoc po záplavách, podvodné firmy, které vás dokážou připravit o vše ( cílené skupiny, např. staří lidé, se mnohdy bránit nedokážou) ...dlouhý seznam. Tady vidím jasnou paralelu. K dokonalé společnosti máme zatím hodně daleko, ba co dím, i k demokratické společnosti západního typu, jako je třeba v Německu či ve Francii ( o USA nemluvě...). ()
To jsem tak jednou chtěl poznat italskou kulturu a rozhodl jsem se pustit si typický italský snímek od typického italského režiséra. Někdo by mohl namítnout, že jsem do italské kultury pronikal tak trochu "zadními vrátky", ale protagonisté filmu tenhle postup doporučují. Film začal jako inteligentní, konverzační, komorní drama. Čtveřice typických italů, kteří rádi vedou tak trochu odvázaný život zachránila několik ubohých dívek a chlapců ze spárů ústavní výchovy a převedli je pod svá ochranná křídla v pěkně upravené a údajně vždy řádně vytopené vile. Nabídli jim bezpečí před vnějším světem, v kterém zrovna zuřila 2. světová válka, strukturovaný denní režim, kdy po typicky italské siestě následovala typická italská zábava - poslech životních příběhů zkušených a protřelých dam s možností nějaké té skromnější večerní orgie. Z velkolepých hostin jsem měl nejdříve jako správný koprofág radost, ale pak jsem zjistil, že místo koprové omáčky s pětima mají italové jiné národní jídlo... Inu, v zájmu multikulturalismu jsem to neodsuzoval a snažil se tomu přijít na chuť. Film skončil dobře, tancem, jen mu předcházela špetka mučení. Italové jsou zvláštní lidé, jsem rád, že jsem jejich národní zvyky poznal, ale od příštího léta k moři už jen do Chorvatska... ()
Markýz de Sade byl nepochybně prase, ale Pasolini dokázal i z jeho zdánlivě nezfilmovatelného "románu" (který se sestává na ploše několika set stran převážně z detailních popisů toho, kdo co komu kam strčil) udělat adaptaci, která má smysl. Tím, že děj přesunul do Mussoliniho fašistické republiky, ukazuje nám, jak daleko může dojít zneužití moci v rukou úzké skupiny lidí. Ano, je to nechutné, a proto nezapomínejme, že v totalitních režimech se děly (a můžou dít) takové, a ještě mnohem horší věci. ()
Tak už jsem to dokoukal a musím říct, že nějak nechápu rozporuplný reakce, který se tady tu k tomuto filmu nastřádaly. Neříkám, v určitých momentech je to jistě nechutný a nepříjemný, ale jistě ne až tak, abych kvůli tomu zavraždil režiséra. To určitě ne. Vlastně kromě asi dvou nebo tří naturalističtějších a dekadentnějších okamžiků během filmu a asi deseti minut na konci je to vcelku normální film plný obnažených a nahých postav. Protože ve zbylém čase obvykle postarší matróna vypráví o různých svých sexuálních zážitcích jako začínající štětky. A pak tam ti čtyři ke všemu svolní oplzlí staříci se svými oběťmi dělají rekonstrukci té či oné události, občas někoho znásilní (i když to je spíš jen duševní znásilnění), s někým bez rozdílu pohlaví se vyspí a nebo se ukojí nějak jinak. Neříkám, jako připodobnění fašismu v Itálii, který zavedl a vytvořil Mussolini je to docela síla a nedivil bych se ani, kdyby se něco podobnýho opravdu dělo, ale když odhlídnu od těch nechutností, ten film se mi celkem líbil. Ne, to je až příliš silné slovo. Zaujal mě. Je to vlastně připodobnění moci a člověka. Všechno lidské konání je totiž založeno na přesunu moci z jednoho na jiného. Projevení své moci nad ostatními, pocit a užívání si své moci. Pravda, ty čtyři hlavní postavy v tomto filmu ještě nezjistily, že největší moc nad jiným člověkem je nevyužít své moci nad ním. Moci zabít, ale nezabít. Zranit, ale propustit. A podle toho se i chovají. Zabíjejí, mučí, przní, znásilňují, týrají. Je velmi těžké říct, jak by se kdo zachoval, kdyby se do takovéto situace dostal, ale dovolím si říct, že žádná z postav ve filmu není osobou, se kterou by se divák mohl ztotožnit, protože všichni jsou velmi odlidštění. I oběti a samozřejmě ti zvrhlíci opájející se mocí. Se zrvhlíky je jasné, proč se nejde ztotožnit a s obětmi to nejde, protože se nechovají jako lidé. Tím chci říct, že ani jeden si nezachoval ani tu nejmenší špetičku hrdosti nebo důstojnosti. Buď spáchají sebevraždu, protože už to nemůžou snést, nebo dělají všechno, co jim přikážou a neštítí se vůbec ničeho (ani zrady svých spolutrpitelů). Film je velmi sugestivní, občas nechutný občas mě tam i něco rozesmálo (obvykle ten, co hraje prezidenta aka švidroň). Jediná lepší a schopnější postava je pravděpodobně ten kluk, kterýmu na začátku máti donese šálu a kterýho bohužel nedlouho poté při útěku zabijí vojáci, protože ten se vzmohl na odpor. Není to sice film, na kterej bych se podíval znovu a rád příliš brzy, protože jsem spíš na komedie, ale taky to není film, který bych nedoporučil vidět ani neskoukl nikdy později. Protože jistou dávku přitažlivosti a fascinovanosti tomu nikdo upřít nemůže. Fascinovanosti tím, kam až je člověk schopen zajít. Co je schopen si vymyslet. Jak je schopný jinému člověku ublížit. Inspirace i obsahem, nejen situacemi z pera markýze de Sade je více než zjevná. To pozná kdokoliv, kdo kdy od něj něco četl (já četl Justine a její sestru Juliettea musím říct, že ani nebyly tak hrozně napsaný. Kdyby psal romantické romány apod. byl by pravděpodobně opěvován stejně jako třeba sestry Bronteovy nebo Walter Scott. Ale nepsal a taky si to odpykal, protože de Sade byl jediný člověk, který nebyl propuštěn z Bastilly, když padla. Jen on zůstal ve vězení i po vyhlášení republiky.) () (menej) (viac)
Galéria (36)
Fotka © Metro-Goldwyn-Mayer (MGM)
Zaujímavosti (17)
- Pier Paolo Pasolini se dění po uvedeni filmu nedožil, zemřel v noci z 1. na 2. listopadu 1975, kdy byl brutálně ubit holí a přejet automobilem na fotbalovém hřišti v Ostii. Stalo se tak po hádce s Pinem Pelosim, mladým prostitutem, s kterým chtěl Pasolini navázat kontakt. Skutečná příčina vraždy však nebyla nikdy vyjasněna. (Zdroj: Daniel Molitor)
- Při premiéře v Západním Německu roku 1976 byl film zakázán státním prokurátorem. Pár dní nato byl nicméně povolen. (HellFire)
- Saló sa umiestnilo na vrchole rebríčka "Filmy, ktoré šokovali svet" slovenského časopisu FilmMax. (ash99)
Súvisiace novinky
12. Seminář archivniho filmu: Marco Ferreri
12. ročník tradiční akce proběhne v Uh. Hradišti 7. - 9. května a přiblíží u nás až na výjimky vesměs neznámou tvorbu slavného italského režiséra Marca Ferreriho, který v mnoha ohledech bořil… (viac)
Reklama