Zuřivost

Pasoliniho první část je hodně naivní a trapně patetická. Pravdou je, že na začátku 60. let nikdo nemohl vědět jak to všechno nakonec dopadne, ale levičák Pasolini tepe do všeho západního, konzumního a kapitalistického, aby nakonec pateticky slzel nad smrtí Marylin Monroe, ikony právě toho kapitalistického a konzumního života. Nejlepší je ale báseň o Svobodě. Z té si už tehdy dělal srandu Camus ve svých denících. Naopak Guareschiho část, ač je konzervativnější, (tématy je zde i rodina, a církev), je mnohem přesnější ve svých závěrech. Ironicky nešetří nikoho. Oslavnou báseň na Stalina konfrontuje s ním napáchanými zvěrstvy, v kubánských Barbudos nevidí nic víc, než co nakonec budou (základ pro Castrovu diktaturu) a tak dále a dále. Hodnocení: Pasolini *, Guareschi ****. Průměr ** a půl (10.12.2009)

Tady jsem trochu na rozpacích. Možná jsem očekával úplně něco jiného. Nejprve bych Levným knihám rád trochu vynadal za dost matoucí zkreslení skutečnosti, neboť jimi vydané DVD se tváří čistě jako výtvor Pasoliniho. Jak velmi překvapivé bylo mé zjištění, že jde o dílo dvou tvůrců, z něhož Guareschiho část se jeví v mnohém znaltelně lepší, než právě Pasoliniho první polovina. Pasolini samozřejmě do své části umístil spoustu zajímavých, trefných a dobrých postřehů, jak v obrazové, tak i v komentované rovině. Jeho půle je však poměrně nesouměrná, roztřesená a rozlítaná. Nedrží to pohromadě, skáče to z kozla na beranici, z louže pod okap, jednou nohou tam, druhou tam. Možná to byl záměr, je z toho trochu cítit jakýsi směr, ale trošku jsem to odzíval. To Guaresciho část je soudržnější, přímočařejší a z pozice příjemce stravitelnější. Hned úvodní obecná část o civilizaci je skvělá. Ovšem, jak mi na Pasoliniho části vadila možná až přílišná (i když i tak tu a tam kritická) benevolence k marx-leninismu), tak mi na Guiaresciho části stejně tak vadil tu a tam až za hranicí snesitelnosti propagandistický a zjedodušující antimarxismus. Guaresci (na rozdíl od Pasoliniho) to mnohdy fakt zjednodušil na fakt, že za všechno mohou bolševici, kapitalisté za nic. Při jeho velebení kolonialismu se mi zvedal kufr. Oba se však dokázali v jistých částech sejít, zanotovat stejnou písničku, potřást si rukama a pak se zase rozejít každý na svou stranu barikády. To jsou nejsvětlejší okamžiky filmu. Z dnešního pohledu docela zajímavý dobový dokument a pohled na mnohé šílené okamžiky půlky dvacátého století, zřejmě nejšílenějšího století v (novodobých) dějinách lidstva. Ano, během sledování filmu se mě zuřivost zmocňovala častěji, než by mi bylo milé. Protože jsem misantrop a nestydím se za to. (12.04.2012)

Upraveno v březnu 2021. Zuřivost je pozoruhodným filmovým experimentem rázně probuzené emancipace a sebevědomé svobodomyslnosti rebelujících šedesátých let dvacátého století. Je politickým i sociálním glosářem společnosti a života lidí. a ta nekonečná válečná přítomnost byla stále součástí západní civilizace, což pokládá základní otázku filmového díla. Pier Paolo Pasolini je tady především romantickým básníkem marxismu, a byť si uvědomuje realitu slz a krve té sovětské komunistické víry, zůstává idealistickým snílkem a opěvuje lidovou demokracii jako ten přirozený evoluční vývoj společnosti. S tím souvisí i jeho jásavá poezie nad osvobozováním afrických národů, plamenné požehnání ztrouchnivělosti buržoazie i ceremoniální pompéznosti katolické církve, pláče nad odcizením moderního světa. Válka je pro něj třídním bojem. Novinář Giovanni Guareschi zůstal věren své satirické tradici a s ironickým nadhledem a jízlivým popichováním komentuje pokrytectví urovnávání bolesti druhé světové války, koloniální rozpad je koncem těch starých, zlatých časů aristokratické Evropy. Z pohledu dnešní bláznivé hysterie je v mnohém nekorektní, přesto je jeho sarkasmus často drze výstižný. Je kritický k Američanům, konzumu a sexuálnímu osvobození, a za úhlavního nepřítele člověka viní komunistu a ideály marxismu. Nespokojenost je důsledkem hodnotové prázdnoty spotřební kultury a odcizováním v pohodlí technologického pokroku civilizace, jeho sarkasmus jiskří a popichuje. Zuřivost je zajímavou sondou na život člověka a společnost od konce ničivé války až po dobu vzniku filmu, člověk se zmítá ve změti vášní těch zásadních transformačních procesů. Příjemný nadhled i poetizování. (14.10.2009)

První část sestříhaná a vyrobená Pierem Pasolinim působí, jak ostatně na začátku uznává sám režisér, značně chaotickým dojmem a dobrat se k podstatě dokumentu je skutečně oříšek. Navíc jeho výpověď je silně ovlivněná radikálně levicovým pohledem na svět a zejména jeho hodnocení Sovětského svazu a "osvobození" sovětských pracujících působí dnes nechtěně směšným dojmem. Při jen minimálně kritickém výběru pramenů by jeho výpověď musela nutně vypadat jinak. Druhá část Giovaniho Guaresche je sice opět politicky tendenční z opačných pozic, ale jako dokument je mnohem celistvější a netrpí natolik lyrizujícím komentářem. Dokument se bohužel vyznačuje nízkou kvalitou materiálu, která nepochybně souvisí se zpracováním starších filmových materiálů. Celkový dojem: 50 %. (26.07.2009)

Na pozadí současnosti pohled, podávaný ZUŘIVOSTÍ, působí v mnoha ohledech až inspirativně. Spíše analytický přístup Gureschiho je v zřejmém protikladu s komunisticky iuzionizujícím patosem Pasoliniho. Aby pohled zejména na levicovou část byl vyvážený, je nutné doplnit, že za životaschopný považoval sovětský model v té době i Washington a že Chruščov, jakkoliv v druhé části dokumentu podrobovaný věcně oprávněné kritice, byl považován za poněkud nevypočitatelný symbol naděje a budoucnosti, ztělesněné v programu XXII. sjezdu KSSS z r. 1961; r. 1962 vyšla z Chruščovova popudu Solženicynova prvotina JEDEN DEN IVANA DĚNISOVIČE; Gagarinův vzlet je ostatně jednou z dominant filmu. Na Západě vrcholí vliv italských Togliattiho a francouzských Thorezových komunistů. Doba byla těhotná nadějemi osmašedesátého roku. Velké osobnosti měl ale i Západ: de Gaulle a prezident naděje Kennedy jsou symboly druhé strany. Jakkoliv se oba střihové dokumenty liší, jedno mají společné alespoň v proklamativní rovině: touhu po míru, snahu soutěžit v myšlenkách a tvořivosti, nikoliv ve zbraních a konfrontacích. Skutečnost, jak dnes víme, byla složitější; ale idea konvergence se v praxi posléze prosadila právě před dvaceti lety. Stíny druhé světové války jsou dnes historickou minulostí právě jako celé tragické období evropských dějin 1914-1951. ZUŘIVOST podle mého názoru jasnozřivě zachycuje tuto novou kvalitu dvěma vyváženými alternativními pohledy v jejím stále ještě zárodečném stádiu, jemuž vnějškově dosud dominovaly resentimenty třicátých a čtyřicátých let minulého století. (15.11.2009)