Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Po neúspěšném pokusu o sebevraždu je ústřední postava tohoto filmu vtažena do experimentu s cestováním v čase, doteď prováděného jen na myších. Dochází však ke komplikacím a Claude tráví ve své minulosti více času, než vědci plánovali... Snímek se pyšní rozmanitou narativní strukturou a zachycením syrové reality na podloží fikce. San Sebastián 1968: cena za nejlepší herecký výkon Claude Richovi. (zdenik)

(viac)

Videá (1)

Trailer

Recenzie (14)

Pink.Panther 

všetky recenzie používateľa

Je t'aime, je t'aime je film, který v rámci sci-fi odmítá narativní konvence a vydává se na cestu experimentu. Je fakt, že bez paměti bysme existovali jen v přítomnosti bez zpětné vazby na plynutí času nebo chcete-li na šipku času. Film na cestě hlavní postavy do minulosti bazíruje právě na těchto faktech. Objektivní vnější hledisko chybí, takže se nabízí otázka existuje realita? Respektive není vše jen sen? Platí druhá věta termodynamiky? - (entropie systému s časem roste nebo zůstává stejná), kam by pak směřovala šipka času? a jak by to vnímala pamětˇ? atd.... ()

xxmartinxx 

všetky recenzie používateľa

Chtěl bych, aby se mi tenhle proto-Eternal Sunshine libil mnohem víc, ale nakonec právě věčný svit mi nabízí vysvětlení, jak dát tak ambicióznímu a sebevědomému přistupu tu potřebnou energii, a sice skrze funkční emocionální napojení, které tu tak moc chybí, zatímco Kaufman ho našel. Místy je ten film nesmírně vzrušující a neúprosně úderný, ale vše se to točí okolo předpokladu emocí, které to nezvládá vyvolat. ()

Reklama

honajz2 

všetky recenzie používateľa

Skutečně to připomíná Věčný svit neposkvrněné mysli (a celkem rád bych věděl, jestli tenhle film viděl Kaufman s Gondrym). Jenže tohle duo to obohatilo o spoustu dobrých nápadů, příjemný humor, taky to mají správně sestříhané a díky tomu všemu to vynikne. U Je t'aime, je t'aime se mi strašně líbí ten nápad. Především je to psychologické drama, ve kterém se hlavní hrdina ohlíží se za svým dosavadním životem ve směsi všemožných vzpomínek + do toho je přimíchaný sci-fi prvek (MOŽNÝ SPOILER který tam teoreticky možná ani nebyl KONEC MOŽNÉHO SPOILERU). Bohužel drtivá většina filmu (kromě začátku) je složená jen z toho sledu vzpomínek a jelikož to není obohaceno o nic navíc, působí to mdle. A bohužel tak působí celý film. Je to strašná škoda, protože ten koncept se mi sám o sobě dost líbil. Pár zajímavých scén v tom ale je (třeba když se sny a realita propojují) a jsem rád, že jsem to mohl vidět, i když znova už si to asi nepustím. EDIT: Po čas zvyšuji na slabé čtyři, vidím to na vyšší hodnocení než kdysi. Akorát bych si ho rád někdy upevnil, tak snad se k tomu dokopu... Slabé 4* ()

obsah 

všetky recenzie používateľa

Je t'aime, je t'aime. To, co Resnais především vytváří, je inflace. Vlivem nekončícího opakování ztrácí vše na svojí hodnotě. Děj, osobnost, počitek, zážitek, obraz, všechno jedno. Nejhorší na tom je, že opakování tu není přítomné pro opakování samé, ale má za úkol vyprávět jakýsi děj. Takže se stává jenom samoúčelnou komplikací formy. Hercy jsou jako prkna, jako by utekly z nějakého Bressona. Strastiplnou zkušenost dotváří tušení, že tento film byl pravděpodobnou inspirací pro snímek Věčný svit neposkvrněné mysli (2004). Mám pocit, že to, co tu Claude Rich předvádí je postava postmoderního hrdiny. Slabého muže, kterého změny a výzvy, jež s sebou přinesl moderní svět a jeho krize, zničují zevnitř. Snad ve snaze znovu najít svoji mužnost se uchyluje ke zločinu. Jeho počínání je směšné. Zatím jsem se s touto postavou nejčastěji setkal v podání Jeana-Louise Trintignanta (Trans-Europ-Express 1967, Il conformista 1970). O tom filmu nejde nic říct, je celý modrý. Až si budu chtít pustit film o ničem sáhnu po Kameni od Sokurova (1992). Zatím jediný Resnais, který stál za to, bylo Loni v Marienbadu (1961). Zvláštní, protože scénarista Alain Robbe-Grillet je sám naprosto příšerný režisér. Ale dohromady to Resnais a Grillet nějak zvládli. Třeba mě ještě nějaký pozdější Resnaisův film překavapí. Je t'aime, je t'aime ()

garmon 

všetky recenzie používateľa

...v podstatě souhlas s uživatelem vypravěč. Promarněná šance. Experimentálností to je tak 30-40 let napřed (Memento?), zápletka je ale trochu prázdná - na scifi až moc "realistická", na realitu příliš okleštěná... Kromě "tématu paměti", pro tehdejšího Resnaise typického, se tu nenajde o mnoho víc. Chybí obrazová dokonalost, metafyzické aspirace, jasná estetika, případně alespoň angažovanost, ale hlavně: výsostnost jazyka - Durasová i Robbe-Grillet prostě Resnaisovy scénáře povyšovali o dvě třídy výš. Pěkný je nejčastější záběr na vynořujícího se hlavního hrdinu v potápěčském - předobraz fotbalisty z Prozřetelnosti-). V Enter the Void se téma "pohledu na sebe sama" traktuje organičtěji - holt doba pokročila. ()

Reklama

Reklama