Nejkrásnější věk

V jistém smyslu to bylo tak obyčejné, až to bylo krásné. Na druhou stranu to bylo vlastně o ničem :). Jediné vysvětlení, co mě napadá je, že aspoň tímhle způsobem se tehdejší filmoví tvůrci mohli vyjádřit, aniž by na sebe poštvali komunisty. Papoušek vlastně stejným stylem natočil i trilogii Homolků, kde nejde až tak o příběh, ale o skvělé postavy a situační komedii. (19.12.2022)

Skvělý film, který pro mě dostane ty správný grády po příchodu Šebánka na scénu. Jeho role uhlíře Vošty, který se vypracoval na specialistu v oblasti raněných, přesto radostně řvoucích bojovníků je dokonalá... "Pane Vošta! - Uáá - To ne, víc! Co ste dělal v noci, pane Vošta? - Uáá - Pořádně pane Vošta! - Huráá - Huurááá, takhle to musíte otevřít." (21.01.2016)

Film s velmi jemným humorem, který tématizuje zejména plynutí času. Stáří a mládí zde stojí vedle sebe a v mnoha případech je stírán rozdíl mezi oběmi životními etapami. Pan Hanzlík hlasitě chrápe, čímž ruší sochaře. Podobně je pak také ruší křik malého dítěte v kočárku. Penzisté, kteří čekají na to, zdali budou vybráni jako model se handrkují a pošťuchují podobně jako malé děti ve škole. Když přijde sochař jednoho vybrat, tak se div nepoperou o to, kdo u něj bude nejblíže, podobně jako když něco půjčujete malým dětem a ony se mohou skoro přetrhnout, aby byly první. Scény, kdy Hana Brejchová mluví na své dítě v kočárku, jsou střihnuty se scénami, kdy mluví pan Hanzlík se starými babkami v obchodě. Když jde malá holčička pro pivo, tak o ní Josef Šebánek říká, jak vyroste do krásy své matky. Ten samý pak vidí mladé slečny a vzpomene si na mládí a krásu své manželky. Neustále se zde hovoří o nejkrásnějším věku, ale nikdo sám o sobě v něm není, vidí v něm jenom ty druhé. Do toho hudební podkres tvoří jazz (mládí) a hudba klasická (stáří). Celým filmem se tím pádem nese nostalgie až sentimentální lpění po starších časech. Je zde však nástroj, který dokáže zachytit prchavost okamžiku a tím nástojem jsou právě sochy! Hlava pana Hanzlíka bude stále mezi námi, ikdyž už z něj zůstane jen lebka. Šebánek bude stále řvát, ikdyž už nebude ani moct otevřít pusu. Postava Brejchové bude stále vzrušovat muže, ikdyž již bude na smrtelné loži. S odstupem času se pak tato funkce uchování času přenesla i na film samotný, který podobně jako sochy zakonzervoval určitý prchavý moment. Můžeme tak i dnes vidět pana Hanzlíka ve svém junáckém výkonu a budeme jej moct vidět stejně i v dalších desetiletích (stoletích, tisíciletích). (26.10.2015)

Myslíte si, že (mile) absurdní ukecané scény vymyslel až Quentin Tarantino? I kdepak, nejspíš se učil u českých filmařů 60. let. Na rozdíl od Tarantina však české filmy téhle doby těmi rádoby nesmyslnými dialogy něco říkají. Nejenže se tak na perifériích mluvilo a často mluví, ale posunují i onen vnitřní děj kupředu. Vnitřní děj, na rozdíl od vnějšího, akčního, se posouvá v oblasti hodnot, psychologizace postav a prostředí. Ve svém režijním debutu se Jaroslav Papoušek vrací do doby svých studií na fakultě sochařství a představuje různorodou směs penzistů, kteří se nechávají za drobný obnos portrétovat studenty, mladou dívku na mateřské, i tři uhlíře středního věku, kteří už ani nemají o čem si povídat. Plus samozřejmě osazenstvo školy. Film sestává z různých miniepizod, které jsou ale vzájemně provázány (malá holčička, která neustále zapomíná, co šla koupit, dilema mladé dívky stát nahá pro akt, když vedle brečí v kočárku dítě a manžel je žárlivý, dialogy důchodců na téma koní a žen, neustálé telefony učitele ročníku, že jeden ze studentů pořád nemá holku...) a gradovány po malých kouscích v jemných humorných nuancích, jaké známe z pozdějších Homolků stejného režiséra. Vzhledem k tomu, že chybí ucelený děj vnější, bude asi mnoha současným divákům připadat film nudný. Proto upozorňuji, že je určen jen vnímavému divákovi, který se dokáže naladit na podobně mírně absurdní vlnu jako režisér a užít si mnoha vtipných narážek skrytých tak trochu pod povrchem. I když - nahá Hana Brejchová (sestra slavnější Jany) je opravdu k nakousnutí. :-) Disk načíná uřvaný protipirát, v bonusech najdeme filmografie, fotogalerii (1:33) a rozhovory. Architekt Karel Černý (2:30) a dramaturg Václav Šašek (8:10) mají moc hezké a obsažné vzpomínky na Jaroslava Papouška, Věra Křesadlová (6:11) neřekne nic moc, kromě toho, že natáčení bylo příjemné s příjemnými lidmi, jen trošku víc připomene neherce Josefa Šebánka. Obraz filmu sice vykazuje filmové kazy, ale v rámci podkladů jde asi o lepší obrazový přepis. (10.08.2019)

Jaký věk je nejkrásnější, to se divák z filmu nedoví, neboť všechny postavy si na ten svůj věk neustále stěžují. Jinak je tento Papouškův filmový debut již zcela v jeho typickém stylu – použití neherců, vtipné dialogy, ne nepodobné těm ze slavné trilogie o Homolkových... Scény jsou kladeny za sebou na první pohled možná velmi těžkopádně, ale jde jen o způsob práce s narací – Papoušek zbytečně nic nevysvětluje, nakonec totiž mnoho věcí samo vyplyne z děje. Škoda, že je tenhle film tak málo známý, některé hlášky se vyloženě hodí ke zlidovění. (10.10.2005)