Hogo fogo Homolka

Homolkovic rodina se zmohla a koupila svižný bourák značky Škoda, ze kterého by se dle slov pohotové sousedky „neměli posrat.“ Ta originální obyčejnost, kterou se prezentoval první díl tady dostala trochu na frak. Ani ne tak pojetím jako dvojitou dějovou linií, kdy jedna spíše evokuje pohřební nálady doplněné ráznou pohřební hudbou. Hořká komedie zhořkla, hlášek neubylo, jen ta údernost trochu ztratila svůj šmrnc. Na jednu stranu jde o lidský pohled na lidi, na stáří, hledání smyslu života v okamžiku, kdy nás život pomaličku opouští, bojem s postupujícími lety, které člověka oslabují, i když by rád dělal to co má rád. Jenže nejsou od tohohle dramata a sociální studie? Možná to druhému dílu víc ublížilo než prospělo a druhá dějová linie, čiliže cesta atypicky typické české rodiny za dědou v novém autě ztrácí na své humornosti. Opětovně se lze opřít o nezapomenutelné podání dědy Josefem Šebánkem, který opět razí pravidlo „co slovo, to perla.“ Kupříkladu legendární hláška: „To je váš auťák? No tak to ste vůl pane!“ Charaktery ostatních postav zůstávají při starém, vlastnosti jenž jim byly svěřeny v díle prvním přetrvaly. Ludva si občas dupne (když už ne na pedál škodárny) a snaží se rodinu stmelovat, Heduš vyzbrojená masařkoidními slunečními brýlemi využívá hlasových indispozic a řve na všechny světové strany, babi Homolková vzpomíná jak se topila, myslí na blaho svého táty a překypuje hrdostí na majetkové poměry jejich rodiny, která je už „pojízdná.“ Děda, kterého už jsem zmínil, ten by radši za Spartou do Teplic, podle mě stěžejní postava celé série. Závěr sám o sobě už tíhne spíš k tomu pocitovému důchodu, kdy linie pohřební zcela eliminuje linii komediální. Celkově jedna hvězdička musí dolů, neb dobře známé duševní pochody se Papouškovi na papíře neshodly s výsledným podáním. Přesto, že je to opět lidsky přesné. (25.02.2005)

Rodinka přijíždí za "umírajícím" dědou, který vlastně neumírá a vůbec se s ním nesetkají. Ale on přece jen umírá, aniž by se s ním setkali, on v lese, oni v lese. Tento díl jde víc do hloubky než první. Přebírá geniálně komický pohled na Homolkovi, v kterémžto ohledu sice nemůže nepřekonatelnou jedničku dostihnout, ale přidáním ještě starší generace obohacuje ságu o zcela nový pohled - není to jen srandovní motiv navíc. Vzadu za geniálně trapnou rodinkou běží zcela jiná obyčejná trapnost - stáří a smrt jako dovršení všední trapnosti, z níž není pro "prokletý homolkovský rod" (tedy pro nás) úniku. Ale přece - stařenka je ve své sešlosti jakoby nad věcí - ne snad pro nějakou "moudrost stáří", ale právě proto, že už je tak trochu "mimo" - mimo "aktivní život" a tedy i jakoby mimo kletbu jeho trapnosti. A dědek? Ve svém "umírání" stojí na hranici osvobození. Ale jen na hranici. Z tohoto kruhu trapnosti totiž není úniku. Smrt jen naznačuje, že jsme pod závojem kletby, dává mlhavě zahlédnout skrz, ale neumožňuje závoj strhnout. To, co dělá druhý díl jiným než první, je tématizováno hned na začátku v geniální scéně s dědou a puberťačkou v prázdné hospodě. (Komentáře stojící za přečtení: Šandík, Subjektiv. Pozoruhodnou nevšímavost projevuje Vančura, naopak potěšil Venkovan.) (25.03.2011)

Hlášky: Homolka: - "Já jsem si ty prsa musel holit, dokud si mě nevzala. Ovšem, pak jsem se na to vyfláknul, rozumíš? Ale zase jsem musel dělat jiný pitominy." Ludva: - "No, takže ty jsi ty prsa holíš defakto do dneška?" Homolka: - "To jo, ale tupou žiletkou, rozumíš, tupou žiletkou." & Homolka: - "No to víš, sem je to daleko i auťákem." & babička: - "Mářo, dyť von už ani tu kozu neuhlídá." (03.12.2006)

Takoví jsme byli a bylo to pěkné. Jaroslav Papoušektu sice vtipnou formou ironizuje českou povahu, ale je to příběh ze života. Sestava Homolkových, to je jedna báseň - Husák, Šebánek, Růžičková, Motlová a kluci Formanovi, ovšem i pan Kolb a Pechlátová pomohli režiséru udělat svým způsobem nesmrtelný film. Právě v tomhle pokračování jsem se nikdy už nesoustřeďoval na samotné Homolkovy (i my jsme byli nadšeni, když jsme v roce 1961 měli první oktávku), v nichž bylo lze poznat některé naše příbuzné či sousedy, ale hlavně na tu dvojici stařečků. "Hostí přijeli..." Tak dostali po zásluze padavky, protože je nikdo nečekal. To přenádherné opakování "On už ani tu kozu neuhlídá" (chudák moje sklerotická maminka) a "do švestek nevydržím" (z toho se stalo obecné úsloví). A ovšem světová věta: "Život je krásnej, i když stojí za hovno." No, není to pravda? (17.07.2015)

Jedna z mála českých komedií, kterou mám rád. Dokážu ocenit to, že je to prostě točený jinak, než většina jiných filmů. Což je na jednu stranu plus, ale na druhou stranu to třeba za čas začne být rochu nezáživný, když v jedné scéně je záběr jen z jedné kamery. Taky mě tu mrzí to, že je tu hodně hluchých míst, kterými se snažilo vyplnit čas. Tenhle humor je mi blízký a prostě je to takovým způsobem kouzelný. (20.12.2011)