Jahody v čokoláde

Film natočený před X lety má stále co říct svým příběhem, nedivím se ceny za herecký výkon Jorge Perugorríovi, také sdílím názor, že je zde zbytečně vykreslena pozice mužů, co mají rádi muže, jen jako lehce zženštilých a "odlišných" lidí. Tady právě vidím posun u dvacet let mladšího, rovněž výborného filmu La Partida, kde už jsou všichni "normální", zatímco překrásná koloniální Havana dále lidem padá doslova na hlavu jako důsledek revolučních komunistických lepších zítřků ... 8986 (17.08.2023)

V roce 1996 zesnulý mistr kubánské kinematografie Tomás Gutiérrez Alea byl již smrtelně nemocen začínaje točit Jahody a čokoládu. Proto si k realizaci přizval o dvacet let mladšího kolegu Juana Carlose Tabía. Vznikl tak nejoblíbenější a nejúspěšnější kubánský film všech dob. A to o homosexulitě, která jako naprosto protirevoluční element nebyla a není za Castra brána na vědomí. (30.06.2005)

Tak nějak jsem čekal, že to bude silně politický film, ale on je vlastně politický, respektive protirežimní v tom smyslu, že zobrazuje něco, co Castro popíral - homosexualitu. Je to zobrazeno celkem decentně, i když někteří herci jsou až moc prvoplánoví. Dějově to nemusí uchvátit, ale jako téma je to v roce 1993 pojato dobře. (28.12.2016)

Tak především Jahody a čokoláda nejsou dle mého soudku film o homosexualitě, příp. homosexualitě v komunistickém skanzenu. Tu vnímám v kontextu filmu pouze jako jeden ze symbolů jinakosti, který Castrův (ale vlastně jakýkoli ultrakonzervativní totalitářský systém) potlačuje jako úchylku proti přírodě. Tento film je hlavně o svobodě a přátelství. Když se David a Diego setkají, jsou to dle převládající vládní doktríny třídní nepřátelé a Davidovi (studentovi politických věd) je to více než jasné... Je podezřívavý, ostražitý, nepřátelský a plný naučených předsudků. Naopak Diego je vzdělaný volnomyšlenkář, požitkář, neskrývající svou sexuální orientaci, a bohém, kterého nezajímá politika - chce pouze dělat to, co ho baví a co ho naplňuje. Chce číst dobré knihy, pít dobrou whisky, pořádat výstavy plastik, které babky z uličního výboru mají za dekadentní hnusárny... Přes všechny tyto rozdíly však mají oba spoustu společného, jež je vázáno tím nejsilnějším poutem - láskou k vlasti, k životu... Vlastně jde oběma o společnou věc, což mladého a naivního Davida k Diegovi připoutá a i přes počáteční zlé úmysly Diega udat, vznikne mezi nimi upřimné přátelství a jakýsi vztah učitele a žáka. Nechce se mi vypisovat, co všechno se mi na filmu líbilo a jak na mě zapůsobil. Nechci tady sám sebe trumfovat v klišoidních frázích, používat slovíčka, která už dávno zparchantěla nadužíváním. Ale asi si neodpustím křiklavý výrok, že tenhle film je tak nějak teplý... :))) V dobrém slova smyslu... :)) Nehledě na to, že Jorge Perugorria je jako Diego prostě dokonalý :-* (14.06.2009)

Je to takové milé, příjemné pohlazení po duši. Ani ne tak o homosexualitě, jako spíše o přátelství, dvou zprvu úplně odlišných lidí, kteří si až postupem času najdou k sobě tu správnou cestu. Tak trošku netradičně na kubánský způsob. Jorge naprosto skvělý, ale to bylo bohužel na ty čtyři dneska málo. Snad někdy jindy, s jiným kubánským filmem. (17.07.2014)