Jesenná sonáta

Vím moc dobře, kam ten film míří, co je jeho pointou a jaký je jeho účel, ale vzhledem k naprosto suché emocionální stránce jít s hodnocením výše prostě nemohu. Mé první setkání s Bergmanem tak bohužel nedopadlo podle mých představ. Ingrid Berman je fantastická a tu nominaci za scénář taky chápu, ale vzhledem k nevídaně nudné formě to tahle 2 pozitiva těžko spraví. Jestli jsou ostatní Bergmanova díla "zábavná" jako tohle, tak to potěš p*del. (17.08.2011)

Dokáže žena, jež sama nebyla matkou milována, milovat svou dceru? A co dcera? Dokáže ona milovat, když nebyla milována? Skončí někdy ten bludný kruh? "Podzimní sonáta" by mohla být i cestou k pochopení "Šepotů a výkřiků". Od třetí minuty mi tekly po tváři slzy a doslova jsem se Sonátou prořvala až do konce.......Jakákoliv láska totiž pochází z naplněného srdce. Pokud je vaše srdce prázdné ,jste jen žebrákem..... (25.04.2008)

Vztahy mezi rodiči a dětmi jsou mnohdy komplikované, mnohdy bolestné a mnohdy plny nevyřčených křivd a tichých tajemství. Každá rodina má svou třináctou komnatu, kterou není radno otvírat a Ingmar Bergman to moc dobře ví. A přesto, či možná spíše právě proto, své diváky nijak nešetří. Ba co víc, on jim onen pomyslný klíč přímo vkládá do dlaní! (26.11.2005)

Pôsobivá komorná dráma, ktorej na výborný dojem stačilo naozaj len málo - v tom bol práve majster maestro Bergman. Len dve skvelé herečky a jeden dom, resp. jedna miestnosť. Podobne ako v inom Bergmanovom snimku Nattvardsgästerna (1963), aj tu sa nachádza jeden klenot medzi filmovými dialógmi - nočný rozhovor matky s dcérou. Tak magické, no pritom obsahovo a štylisticky presné vyjadrenie svojich citov a trápenia som vo filme snáď ešte ani nevidel, naozaj jedinečný zážitok. Bludný kruh medzi prácou a deťmi raz rodičov v plnej sile dostihne. City, ktoré od nás nedostanú naše deti potom žiaľ logicky nedokážu dať niekomu inému, ich miesto vyplní len prázdnota a nešťastie. Smutná vec. 85/100 (07.11.2016)

Navzdory názvu příliš hudby nečekejte. Spíše se připravte na skutečně deprimující várku tíživého ticha, jež tvoří mezihry v úctyhodném množství (disonantních) dialogů mezi matkou a dcerou, které jakoby hledaly celý život vzájemný souzvuk, aby místo něho nalezly pouze osamělost a zklamání. Výborný Bergmanův snímek, klasicky také značně depresivní. Jeho největší silou (a zároveň slabostí) je minimalismus jdoucí až na dřeň. Ve většině stopáže totiž sledujeme v podstatě statické záběry na obličej několika ústředních postav, či interiéry s aktéry, kteří jakoby zamrzli uprostřed činnosti. Silnou výhodou tohoto postupu je posílení intenzivního pnutí mezi závažným filmovým obsahem a diváckou pozorností. Tento tlak je poté v průběhu snímku čím dál tím méně snesitelný a dokáži si představit, že pro mnohé diváky nezvyklé na různé artové kotrmelce (v tomto případě pak téměř úplnou absenci pohybu), by tento snímek mohl působit spíše jako mučící nástroj, než jako zábava. Jistě, u některých témat je podobné zpracování i žádoucí, nicméně i já se přiznávám, že dávám přednost spíše mistrovým záležitostem z šedesátých let, ve kterých se přece jen občas dočkáte i nějaké té příběhové dynamičnosti, imaginativnějších obrazů, či rozmanitějšího hudebního doprovodu. (19.02.2017)