Jesenná sonáta

Liv Ullmanová a Ingrid Bergmanová tu v rolích matky a dcery bezpochyby podávají jedny ze svých nejlepších výkonů své kariéry. Jejich vyhrocené dialogy jsou až krutě reálné. Nenávistné výrazy Ullmanové a bohémská tendence přehlížet skutečnost Bergmanové by se v podání kohokoliv jiného mohla zvrhnout do pouhé frašky. Bergman nás však jejich prostřednictvínm doslova ždíme. Daří se mu přenést napjatost situace i na diváka. Dopomáhají mu k tomu i poměrně dlouhé, nestříhané záběry. (21.02.2006)

Bergman má podľa mňa aj lepšie filmy. Jesenná sonáta je dosť ukecaná, včítane samomluvy. Ale! Na druhej strane je to úplne priekopnícky počin na tému - rodičia mi skurvili život, nie nejakým fyzickým týraním alebo chýbajúcim sociálnym zázemím, proste iba svojím ignorantským prístupom, no zároveň sme k sebe navzájom tak pripútaní, že, či už to nazveme láskou alebo nenávisťou, vraciame sa k tejto domovskej emócii znova a znova. (03.08.2023)

Před shlédnutím každého dalšího Bergmanova filmu jsem vždycky trochu nervozní - mám na jeho tvorbu ty nejvyšší nároky a bojím se, že mě zklame (což se jednou či dvakrát stalo u jeho komedií). "Podzimní sonáta" je jistota pro každého Bergmanofila - komorní, minimalistické drama s bestiálně vybroušenými, dusnými dialogy. U hysterického záchvatu Liv Ullmannové mi na rukou naběhla taková husina, jakou jsem nezažil už roky. Krásné, křehké, kruté dílo. Krásné, křehké, kruté ženy. (27.07.2011)

Vím moc dobře, kam ten film míří, co je jeho pointou a jaký je jeho účel, ale vzhledem k naprosto suché emocionální stránce jít s hodnocením výše prostě nemohu. Mé první setkání s Bergmanem tak bohužel nedopadlo podle mých představ. Ingrid Berman je fantastická a tu nominaci za scénář taky chápu, ale vzhledem k nevídaně nudné formě to tahle 2 pozitiva těžko spraví. Jestli jsou ostatní Bergmanova díla "zábavná" jako tohle, tak to potěš p*del. (17.08.2011)

Navzdory názvu příliš hudby nečekejte. Spíše se připravte na skutečně deprimující várku tíživého ticha, jež tvoří mezihry v úctyhodném množství (disonantních) dialogů mezi matkou a dcerou, které jakoby hledaly celý život vzájemný souzvuk, aby místo něho nalezly pouze osamělost a zklamání. Výborný Bergmanův snímek, klasicky také značně depresivní. Jeho největší silou (a zároveň slabostí) je minimalismus jdoucí až na dřeň. Ve většině stopáže totiž sledujeme v podstatě statické záběry na obličej několika ústředních postav, či interiéry s aktéry, kteří jakoby zamrzli uprostřed činnosti. Silnou výhodou tohoto postupu je posílení intenzivního pnutí mezi závažným filmovým obsahem a diváckou pozorností. Tento tlak je poté v průběhu snímku čím dál tím méně snesitelný a dokáži si představit, že pro mnohé diváky nezvyklé na různé artové kotrmelce (v tomto případě pak téměř úplnou absenci pohybu), by tento snímek mohl působit spíše jako mučící nástroj, než jako zábava. Jistě, u některých témat je podobné zpracování i žádoucí, nicméně i já se přiznávám, že dávám přednost spíše mistrovým záležitostem z šedesátých let, ve kterých se přece jen občas dočkáte i nějaké té příběhové dynamičnosti, imaginativnějších obrazů, či rozmanitějšího hudebního doprovodu. (19.02.2017)