Ponette

Asi mi měla chvilkami ukápnout slzička, ale bohužel po celý film neukápla. Nerada se nechávám citově vydírat, je-li záměr tak průhledný jako zde. Celý film Ponette stojí i padá s roztomilostí a přiznávám i s hereckým výkonem představitelky titulní role. Umím si docela dobře představit 15 minutový film na téma "jak malá holčička překonávala ztrátu své maminky." A my diváci bychom byli ušetřeni těch "roztomilých" (místy silně nepřirozených) dětských blábolů... Ale to by pak byl úplně jiný film. Nevím, jestli mne měl ten myšlenkový guláš v dětských hlavách dojímat nebo rozesmávat, spíš nad ním žasnu a v duchu naříkám: "Ó, pane Doillone! Ó, Francie, první dcero Církve!" (A v tuto chvíli mi asi konečně ukápne ta dlouho očekávaná slza. A ne jedna!) (19.01.2015)

Chtěl jsem tomu dát 3-4 hvězdičky, ale když vidím to silné nadhodnocení (87% WTF), tak cítím přímo povinnost to hodnotit takhle. Čtyřletá Ponette je roztomilá (stojí na ní většina filmu), ale režisér to prostě celé vystavěl na citech, snaze citově vydírat diváka a stejně se to nijak extra nedaří. Zkouknout se to dá, ale upřímně, do kina bych na to nikdy nešel. (26.11.2013)

Celkom ojedinelý pokus o pohľad do detskej duše. Svet detí je tu vykreslený dôveryhodne - hľadanie odpovedí, nevinnosť, úprimnosť, hravosť, ale aj vymýšľanie, polopravdy, napodobňovanie dospelých.. Celý príbeh je postavený na neuveriteľnom výkone hlavnej hrdinky - ale aj ostatných detských postáv...Trochu mi vadilo príliš silné tlačenie na city a hlavne záverečné "posolstvo" matky. "Buď šťastná" je predsa málo...... (19.01.2015)

Film ukazuje snahu malej Ponette vyrovnať sa so smrťou matky. Stále s ňou túži hovoriť, vzkriesiť ju tak, ako to robil Ježiš. Keď sa jej nedarí, ilúzie jej berie prakticky uvažujúci otec, ktorý v posmrtný život neverí. On však Ponnette miluje a dáva jej to najavo ako vie Film je vystavaný na výborných dialógoch viacerých detí, ktoré "naivnými očami" hodnotia Boha, smrť a rodičovskú lásku. Dej nie je dramatický, ale film je láskavý a hlavne presvedčivý. (30.05.2008)

Ponette není jméno, Ponette je dívka rozpustilá, nezkrotná, uličnická, zkrátka "tomboy". Francouzsky je to "kobylka", "koník" - sám často říkám malým dětem "koníci". Pro mě to byl film podnětný, ve smyslu: většina filmů se nám přihodila, někdy zblízka jindy zdáli, někdy zmizí v nevědomí, někdy se z nevědomí vynoří. V Ponettině věku jsem byl odložen na vesnici, zatímco rodiče jeli na dovolenou. Přes poměrně širokou silnici končící v polích bylo pískoviště a na něm si hrála dívka. Hrával jsem si tam s ní každý den. Příští rok jsem se nebránil a jel tam zase, tu dívku jsem tam onen rok a již nikdy později už nespatřil. V obrazech vidím dosud naše vrátka a cestičku do ulice, přes ní sousedův dům a místo, kde bylo pískoviště. I ji i sebe, i když poněkud matněji. Nedovedu si však připomenout jediné slovo, které jsme si řekli. V tomto věku se smrt a láska hodně podobají. Dítě si však nemůže pomoct, nikoho se nedovolá, dospělí nerozumí a Bůh neodpovídá. Ponette si pomohla sama, byť nedovoleně, chcete to snad děcku vyčítat? (28.02.2024)