Reklama

Reklama

Milujem ťa až na zožratie

(festivalový názov)
  • Česko Miluji tě k sežrání (viac)
Trailer 2

Obsahy(1)

Pan doktor Shane Brown se před nedávnem oženil a právě se svou manželkou June vyrážejí na svatební cestu do Paříže. Nutno podotknout, že paní Brownová vůbec netuší, koho že si to vlastně vzala. Její muž kdysi pracoval na lékařském výzkumu sexuálních úchylek spojených s kanibalizmem a bohužel se na něm experiment, jehož byl svědkem, velmi podepsal. (oficiálny text distribútora)

(viac)

Videá (2)

Trailer 2

Recenzie (134)

lupuscanis 

všetky recenzie používateľa

CLAIRE DENIS, MILUJI TĚ K SEŽRÁNÍ (2001). _____ NAUSEA, ŠKRALOUP A KUDLANKA NÁBOŽNÁ._____ Famózní Vincent Gallo. Šílenec. Ale od autorského počinu Buffallo 66 na něho nemohu dát dopustit! Když už se objeví ve filmu, nemohlo by za tím přeci jen něco být? Jako šílenec pravověrný, jehož nebylo třeba ani maskovat, ve svém zamilovaném „zombíkovi“ jménem Shane, tak trochu hraje sám sebe. Naprosto excelentně. Dokonale využívá absenci dialogů, a hraje s pomocí nonverbálního výraziva chlápka na svatební cestě, který je tak nějak záhadně „nemocen“ a současně má na cosi neodolatelnou chuť – viz například denervující zvuky, jimiž charakterizuje neduh, který by se možná dal přirovnat k lehce rozvinuté chřipce. To má tedy nevěsta pech. _____ Tady bych to mohl zaseknout. Dát Vincentovi za výkon dvě až tři hvězdičky, film shodně s vámi prohlásit „za odpad!“, a věnovat se smysluplnější činnosti. Ale. Neudělám to. Tenhle film totiž, ačkoli to tak ani trochu nevypadá, nějak souvisí s něčím, co skoro všichni z Vás velmi dobře znají.... _____ Tušíte, proč se některým z nás dělá nevolno při pouhém pohledu na škraloup na hladině mléka? Takové tenké, zcela nepatrné nic, a proti němu velké, možná i silné tělo, důvtipná mysl a – nám se z toho dělá šoufl. Vždy mě pobaví, když se filosofie (tentokrát ruku v ruce s psychoanalýzou) naváží do věcí, po kterých by jí mělo být houbelec. Tu otázku jsem myslel úplně vážně. Jedna elegantní francouzská dáma, ta dáma se jmenuje Julia Kristeva, nám na ní dává zajímavou odpověď v knize, kterou moc hezky nazvala „The Powers of Horror“. Můžeme to v klidu tvůrčím způsobem přeložit jako „Z čeho pochází strach a hnus“ (nejen v L.A.). Ne, filmy jsem si nespletl. ‘Wtf‘– má snad mléčný škraloup něco společného s ujetým francouzským filmem, během kterého museli být údajně při premiéře v Cannes dva lidé vyvedeni ze sálu pro nevolnost..? No ano, má. _____ Představte si to se mnou, i když raději ne příliš živě. Škraloup na hladině mléka vypadá jako zvrásněná blána. Je to takový okraj. Mez. Nebo hranice. Díváme se na škraloup, a vidíme něco, co je „mezi“. Něco, co je na divném místě. Někde uprostřed. Něco, co hladinu mléka odděluje od toho, co je mimo něj, co už tím mlékem není. Škraloup je taková zpředmětněná hranice, kterou můžete vzít do ruky (nebýt toho, že jse Vám udělá šoufl). Je to taková hranice přímo před vašima očima. Je s tím však spojený takový malý problém. Možná bychom měli říct „trabl“. Zkrátka to není jen tak, brát tyhle „hranice“ do rukou. Slovy paní Kristevy: How can I be without borders? O jakých hranicích to ta paní mluví? Kromě našeho dobře známého škraloupu? Aspoň stručně: Hranice, které leží mezi tím, co jsem já/a mezi tím, co už já nejsem (ne-já). Mezi člověkem/a zvířetem („krutou“ a divokou přírodou). A v neposlední řadě hranice našeho těla. Asi musím přidat trochu cizích slov. Ale nebude jich mnoho. To něco mezi, to není: ani subjekt, ani objekt. Kolem sebe máme předměty (objekty), to známe. Věci, které do ruky klidně vzít můžeme. Třeba hrníček. Kolem sebe máme ještě cosi jiného, totiž druhé lidi, a druhému člověku, stejně jako sobě, říkáme subjekt. No a to „něco mezi“ není ani jedno z toho. Proč? Protože je to něco mezi mnou a něčím jiným (dosaďte si: zvířetem; mým okolím; tím, co už není moje tělo, atd.). A kdybych to něco mezi" chtělm tak jako obyčejnou věc vzít, uchopit, tak budu „divně“ zacházet taky se sebou samým, s vlastními hranicemi, a tedy i se svým já. Tak trochu proto „škraloup“ nezvedáme. Obdobně se zdráháme, když máme porušit hranice zvířeckosti – exempla trahunt (nebo-li není nad konkrétní příklad): třeba při pěkně odvázaném sexu, se „po akci“ zase snažíme chovat aspoň trochu civilizovaně, aspoň trochu jako lidé. Hranice mezi naší sexuální zvířeckostí a našim spořádaným chováním nemáme moc chuť zpochybňovat. Jsme rádi, když víme kde jsou. A pokud je naoko překračujeme, pak je to jen někde, a jen na malou, omezenou chvíli. A zpravidla se na to nedívá někdo, kdo by to mohl soudit. A právě všechny tyhle prekérní hranice (s čestnou výjimkou škraloupu) spatříte na vlastní oči v neobyčejném experimentálně pojatém snímku Claire Denis. _____ V Trouble Every Day vidíte cosi, co jsme (z dobrých důvodů) vytlačili někam za horizont toho, co považujeme za možné, za tolerovatelné, za to, na co bychom chtěli nebo mohli myslet. Odvrhli jsme to. Ale. Při tom „to“ pořád tak nějak zůstává nesnesitelně blízko nás. Jak říká paní Kristeva (parafráze): Tak blízko, že když jsme s tím přímo konfrontováni, pod tlakem našich prastarých pudů mobilizujeme celé své tělo: odvracíme se, je nám nevolno, zvracíme, omdlíváme (omdlít je něco jako utéct od své vědomé přítomnosti tu). Při pouhém pohledu na „to“, na co se dívat nedá, na něco, co je příliš viditelné, naše osobní integrita odolává jen s vypětím všech sil. Ve filmu se tyto hranice před vašima očima nejen ukazují, ale doslova hroutí, rozkládají. Není divu, že Vás to znepokojí. Odvrátí to Váš pohled od promítacího látna, nebo obrazovky. A ještě Vás to donutí film rezolutně označit za odpad. S vykřičníkem! Právě jsme v půlce. Teď přijde to zajímavější. _____ To, co odmítáme jako radikálně Jiné, to co vytlačujeme za hranice myslitelného, možného a tolerovatelného, to co je úplně někde jinde a při tom u nás, či dokonce v nás, nás totiž nepřestává fascinovat. A v tom je ten skutečný trabl. Přitahuje nás to stejně jako cokoli, co je radikálně za horizontem starostí našeho každodenního světa (mohli bychom se dostat někam k religiozitě v silném smyslu slova, ale to bych odbočil příliš, a nemyslím, že film nás k tomu nabádá, alespoň ne přímo). _____ Z obdobné fascinace myslím bohatě čerpá jiný můj oblíbený tvůrce – charizmatický filmař David Cronenberg. Jeho přístup se však liší. Cronenberg je chirurgem. Chirurgem s chladně-ocelovým přístupem (viz např. vynikající Dead Ringers, Příliš dokonalá podoba). _____ Přístup Claire Denis je na opačném pólu. Její přístup je, jakkoli to bude znít u snímku o lidožroutech svého druhu paradoxně, něžnější. Pokusím se teď obhájit, že jsem se s tou něhou nezbláznil. Budu teď chvíli mluvit o tam, jak se film vyjadřuje, nebo-li o filmové řeči. A konečně se dostanu k pro Vás možná sporným kvalitám komentovaného snímku. Přes poslední malou odbočku. _____ Autorčin přístup je určen stylem vyprávění, který zvolila. Právě ten ji také nepřekonatelně vyděluje z dalších žánrových paralel, které se snad nabízejí, se kterými si dle mého však pouze pohrává, zahrává, a dalo by se říct, že je i v jistém ohledu „zneužívá“ – mám na mysli horror a gore všech myslitelných odstínů. Jejich skalní příznivci by patrně potvrdili, že jim tenhle film nic moc neříká. Kromě jiného jim tu chybí Monstrum s opravdu velkým „M“, a představa, že by takové „zlo“ bylo uvnitř obyčejného člověka /natož něžné ženy/ se jim pořádně zajídá. Pro ně je to zkrátka příliš lidská, a na pohled příliš křehká, lidská bestie. K tomu Claire Denis osobně: „For me the Monster is invisible. If there is a thread through my films, it is that evil is never the other, everything is inside and never outside.“ Tady odbočku ukončím. _____ Všechny ty na první pohled viditelné prohřešky vůči kánonu funkční narativní struktury: plytký příběh, který otevřeně rezignuje na srozumitelnost; pomalost vyprávění evokující až nudu; absence dialogů; neprokreslené charaktery postav; dlouhé zdánlivě nic neříkající jízdy kamery, navíc několikrát opakované, na nichž vlastně „nic není vidět“ – tvrdím, že to všechno má v tomto filmu své oprávněné místo! Zkuste se na to se mnou podívat odjinud: Ten film je pomalý. Jemný. Decentní. Tichý. A naléhavý. Jako divák jsem byl mesmerizován právě těmi záběry, na kterých jsem nic neviděl. Z nemožných úhlů zabíraná obnažená lidská těla. Anamorfické záběry představující tělo a kůži jako jakýsi fantastkní povrch neznámé planety. Zprvu tak blízko pro to, aby zprostředkovaly nezkrotnou vášní vedený zkoumavý pohled stvrzující vzájemnou něžnost. Pátravé jízdy kamery krajinou těla však postupem času tělo a zejména pokožku zpředmětňovaly, dělaly z těla věc. Jiný subjekt, subjekt jiného těla, se přeměnil v objekt. Vše je už příliš blízko. Za hranicí. Tělo se stává věcí, se kterou lze manipulovat. Něha v nestřeženém okamžiku podlehla metamorfóze v bezuzdnou zvířeckou žranici. (Kamera však zůstává i v těchto chvílích taktní. A přece. Oči nás neklamou.) Je tu hrozivě smrtící kudlanka nábožná. _____ Hráz, která drží vše lidské pohromadě se protrhla. Kolaps všech hranic, o nichž jsme mluvili. Ocitli jsme se na tom nemožném místě "mezi". Nemožné. Netolerovatelné. Nemyslitelné. Spatřili jsme, co jsme neměli spatřit. A mluvíme o něčem, o čem se mluvit nedá, nebo jen velmi těžko. Znamená to snad, že o tom není třeba ani mluvit, ani točit filmy...? Pochybuju. () (menej) (viac)

honajz2 

všetky recenzie používateľa

Další film, co jsem jako mladší chtěl vidět. Na rozdíl od většiny uživatelů tady nepovažuji Claire Denis za špatnou režisérku. Nebo alespoň ne tak špatnou, jen k artovým filmům přistupuje jednoduše, ale to někteří současní režiséři taky a jsou zde za to neskutečně oslavovaní... Trouble Every Day má slušné herecké výkony, děj sám o sobě taky není vůbec špatný, naturalistické scén má působivé, styl kamery mi teda většinou nesedl, ale má světlé momenty. Na psychologii postav to taky chtělo ještě zamakat, jelikož o nich víme minimum. Takhle to zní, že toho vlastně není moc co vytýkat, ale nezmínil jsem ten hlavní problém, který dokázal ten film úspěšně zabít - atmosféra je na bodu mrazu. Dokonce jsem tu ani žádný pořádný pokus o ni nezaznamenal. Celý ten film se naprosto nudně a pomalu posouvá dopředu, nějaké oživení ve formě hudby či zajímavějšího zvuku se nekoná a díky tomu to nemá čím upoutat. A to zvlášť když trvá dobrou půlku filmu, než se něco začne dít. V tomhle ohledu to Denis skutečně dost pokazila. V rámci toho, čím ten film je, není obsahově vůbec špatný, ale vizuálně dokáže max. za krátký čas uspat. 2* ()

Reklama

honajz 

všetky recenzie používateľa

Provokativní film režisérky Claire Denis si vychutnají nejspíše jen silnější nátury. Hrdiny filmu jsou lidé, kteří pro své dokonalé sexuální uspokojení potřebují pojídat maso svého partnera. I když se snaží spíše o psychologické pojetí postav, občas autorce vázne logika děje, kterou samoúčelná provokativnost, takto současný filmový trend, moc nezachraňuje. DVD: Jako bonus jediný mizerný trailer. Film 2/4, Bonusy 0/4, Zvuk 3/4, Obraz 2/4 ()

bednyo 

všetky recenzie používateľa

Gallo je síce fyzionomicky predurčený pre postavy úchylákov, ale vedome by som do tohto kúsku určite nešiel. Pomalé tempo ma o tretej ráno počas prelúskavania tv kanálov priklincovalo k obrazovke a záverečná prehliadka explicitného násilia mi vzala poslednú nádej na pokojný spánok. Fakt som nemal šajn vo co go kedže som na to narazil kdesi v prvej tretine. Milé televízne prekvapenie, ktoré už ale viackrát vidiet nechcem. * navyse za vybornu hudbu ()

schizmo 

všetky recenzie používateľa

Tohle je mimořádná kombinace nudy, otřesného scénáře, vyložene nesympatického obsazení, zmatečného děje a několika samoúčelně brutálních scén vytrhlých z jakéhokoli kontextu, že to až člověka musí udivit. Tímto krátkým popisem jsem v několika vteřinách v podstatě obsáhnul 100 minut dlouhý nesmysl. Som nepochopil, bracho! ()

Galéria (54)

Reklama

Reklama