Vtip

Zajímalo by mě, jaká byla, jak vypadala a jak působila původní divadelní hra. U filmu oceňuji především to, co už někteří zmínili, a sice "netradiční pojetí", a sdělení, že v nemoci je každý sám - hlavní hrdinka byla jistým způsobem vždycky sama, ovšem se samotou, kterou prožívala v rámci filmu, se to srovnat nedá. Velkým kladem filmu je i měnící se pohled na Vivian. Zatímco zpočátku mi nebyla nijak sympatická, chvílemi mi přišla arogantní(hlavně v retrospektivních pasážích) a příliš jsem s ní necítila, s blížícím se koncem mě zavalila vlna soucitu, ale i sympatií (tento záměr tvůrcům vyšel, a ani mi tolik nevadí, že jsem se nechala "nachytat"). Dále na mě zapůsobily herecké výkony, scénář, dialogy a celkově neotřelý přístup. Dokonce ani dabovaná verze nesnížila mé hodnocení, což svědčí jak o síle a kvalitě filmu, tak o přijatelné kvalitě českého dabingu. Spoiler: E.Thompson nazve slovem sentimentální scénu, ve které konverzuje se sestrou a obě jedí zmrzlinu. Tato scéna je ale pouhým odvarem sentimentu, který se objeví ke konci, když za pacientkou přijde za celou dobu první a zároveň poslední návštěva. Přesto, vlivem ostatních výše zmíněných kvalit snímku, ani tato scéna nevyzněla lacině nebo prvoplánově, a snad jen trochu manipulativně, takže jsem měla co dělat, abych se udržela. (01.10.2013)

Mrazivé ztvárnění osudu ženy, respektive jejího boje s rakovinou, téměř dokumentární formou krok za krokem a velmi reálně natočené. Nemocniční rutina, kdy se před váší postelí baví lékaři o vás, vašich symptomech, prognozách, bolesti a agonii se studenty, jako byste tam ani nebyli, je snad ještě horší, než znát pravdu o své nemoci. Jakpak se asi Emma Thompson v té roli musela cítit, zahrála ji totiž tak opravdově, až to bolelo. (13.03.2004)

Existují dojemné filmy, které vás dokáží rozplakat, i když to třeba nečekáte, jsou ale i filmy, u kterých už předem víte, že dívat se na ně nebude snadné. Je v nich totiž mnohem víc - a tak jen pozorujete, opatrně přihlížíte, jak někdo vede boj o život, a při tom přemítáte o tom svém, přemýšlíte dokonce tak moc, že se vám nejdřív nedaří zachytit jedinou jasnou myšlenku, není čas na slzy, není čas na lítost, až dokud nepřijde -KONEC- a vy jen prázdně zíráte a čekáte. Na co vlastně? "Time can be so still and yet there is so little of it, it goes so slowly and yet it is so scarce." (03.12.2010)

Na hlubinné rovině se strachu ze smrti dotýkají takřka všechny filmy. K její přímé tematizaci jsou masově využívána zejména melodramata o umírajících lidech. Adaptace divadelní hry Margaret Edsonové zaškatulkování mezi melodramata vzdoruje podobně, jako Vivian odmítá přijmout roli pasivní oběti rakoviny vaječníků. Pod maskou dojemného i mrazivě vtipného příběhu boje jedné ženy se skrývá filmová esej, důvtipná polemika s tím, jak je v umění zobrazována smrt. Výchozím bodem úvahy nad zobrazováním nezobrazitelného a pojmenováváním nepojmenovatelného je pro Vivian báseň Johna Donnea, které zasvětila většinu své vědecké kariéry, čímž dochází k elegantnímu prolnutí osobní a profesní roviny hrdinčina života. Číst si o smrti libovolně výstižnou báseň ale není totéž jako umírat. Vtip si tento rozpor, který coby film o smrti sám zpřítomňuje, dobře uvědomuje a průběžně nás na něj upozorňuje porušováním melodramatických konvencí nebo prostřednictvím Vivianina komentáře pronášeného do kamery. Oproti klasickému melodramatu zde chybí pozůstalý, s nímž bychom mohli soucítit a brečet poté, co hlavní hrdinka zemře. Dvě sympatické vedlejší postavy, zdravotní sestra a Vivianina bývalá profesorka, slouží primárně k rozvedení některých tezí týkajících se smrti a umírání (regrese do dětství při lízání zmrzliny nebo čtení dětské knížky). Navzdory sebeironickému porušování čtvrté zdi není Vtip chladně intelektuální. Jen za vydatného přispění vynikající Emmy Thompson dokazuje, že dojemný film lze natočit i bez toho, abyste s divákem citově manipulovali. Nichols s Thompsonovou nás naopak berou za rovnocenné partnery v diskuzi o tématu, které se týká každého z nás. 85% (29.03.2021)

Nekonvenční pojetí a těžké hodnocení. Zákeřná nemoc je jako téma divácky paradoxně vděčné, ovšem těžce uchopitelné. Snadno se z toho může stát jen suchá brnkačka na city bez hlubšího významu, což rozhodně není tento případ. Nichols zvolil nepochybně zajímavou metodu, která poskytuje dostatek prostoru pro hlavní roli (fenomenální Emma Thompson) a nechybí realistický pohled na práci lékařů s pacienty. Nicméně přes tato velká pozitiva nemohu hodnotit lépe, neboť u mne selhaly ostatní aspekty. Způsob, jaký Mike zvolil je pro mě zkrátka nezajímavý, zejména díky polodokumentární formě a neustálému citování veršů. Celkově je snímek těžko stravitelný, nevkusně tísnivý a divácky náročný. Je tu několik zásadních faktorů, které mohou ovlivnit hodnocení. (22.04.2022)