Po zkoušce

Zajimavy namet, film o tom, kde dohromady tri lide ( reziser a dve herecky ) v divadelnim prostredi rozehraji vlastni realnou divadelni hru... Je jasne, ze herecke vykony vsech trech jsou velice dobre, pokud by tomu tak nebylo, tak je pruser, protoze cely film ( inscenace ) stoji jen na hercich a jejich dialozich. I kdyby film nebyl ve svedstine, tak si myslim, ze vetsine by drive ci pozdeji doslo, ze je to dilo Bergmanovo. A ten ma ve sve praci daleko vytribenejsi kusy, plne hodnoceni by si to asi nezaslouzilo. " To, ze te dostal do postele je triumf prumernosti"! (05.12.2008)

Reziser Yngmar Bergman natocil len priemerny film o divadle, divadelnych reziseroch a zalezitosti s tym suvisiace. Filmy z divadelneho prostredia maju aj cosi do seba, ale na dobry film treba obcas divadlo opustit, ukazat kulisy, popripade exteriery. Tuna som toho nasiel len minimum, a tak ma nebavilo to casto prazdne tlachanie o medziuludskych emociach. Takto : moze sa tarat vo filmoch o ludskych emociach, ale nie do prazdna, nie prilis casto a neurobit z toho samoucelnu nudu. Takze tento Bergmanov /Vargtimmen, En Skammen, Smulltronstallet/ film ma nenadchol. 50 % (02.10.2014)

Poprvé jsem byla televizním formátem poněkud zaskočena, úsporná divadelní výprava bez obvyklých nasvícených scén ... jako bych mistra velkých témat nepoznávala. Jako u většiny Bergmanových kousků jsem se nedala odradit. Napodruhé jsem vnímala docela jiné věci. Zatím jsem vnímala Bergmana jako velkého filmového režiéra a scénaristu. I když jeho láska k divadlu byla patrná i ve filmech, zde na jevišti svět stál odhalený a osobní jako nikdy předtím. Konfrontace s vlastním životem spojená s velikým vyznáním divadlu tváří v tvář ubývajícím silám a staří. (23.09.2015)

Bergman byl a zůstává velikánem stříbrného plátna ve všech jeho modifikacích; píši-li stříbrné plátno, myslím tím pochopitelně drama jako takové. Lahůdková televizní inscenace PO ZKOUŠCE laská diváka doslova každou větou svých fantastických, špičkovou kvalitou se vyznačujících dialogů. Statická kamera, doslova pijící každý posun v mimice svých protagonistů, se netýká jen divadelního umění jako takového, ale života a lidského bytí vůbec. Co slovo v předcházející větě, to náznak fráze, ale především bezvýhradného holdu tehdy šedesátnickému umělci. Kdybych měl hledat mezi českými Bergmanovými vrstevníky srovnání pro ty divoce krásné a současně tak kultivované dialogy, musel bych dlouho přemýšlet; nakonec se vynoří jméno českého velikána a téměř dovršitele historického dramatu Oldřicha Daňka. Stejně skvělí jsou i herci. O Ingrid Thulinové netřeba pochybovat, osobnostní formát Erlanda Josephsona je patrný od prvních záběrů a replik. Zato tehdy mladá Lena Olinová působí, jakoby z nebe spadla. Její mladičká současnice je plně moderní a i po čtvrt století křečí, touhou po ideálu i vůlí být ve svém životě skutečně sama sebou nemůže nestrhávat své dnešní dcery. Skandinávská ženská emancipace je pověstná svou věcností a žízní po skutečné skutečnosti; jako bych slyšel slova jiné skandinávské velikánky, o generaci starší Norky Liv Ulmannové: jejich zralou moudrost, poučený nadhled. Ale tady ve vydání zcela jiném, v podání další autentické bergmannovské herečky. Zbývá dodat, že málokdy a málokde vykládá Bergmann autorsky sebe sama divákovi tak naze a bezbranně jako právě zde. Uznalý potlesk, provázený zaslouženým voláním ovací, jen doplňuje velkolepou galérii strhujících úspěchů geniálního Švéda. (18.07.2009)

Jedno velké Bergmanovo divadelní (a samozřejmě i osobní) vyznání. A to, jak film na svoji divadelnost poukazuje (dokonce si zní i trochu střílí, a to hlavně při mistrovském dialogu na konci snímku) a využívá ji jako svůj výrazový prostředek, je v očích diváka jeho největší přednost stejně jako slabina. Já v tom však viděl spíš tu pozitivní stránku. A Voglerova (Bergmanova) rekapitulujícího a za životem ohlížejícího se divadelníka jsem si užil (a rád se k němu vrátím i někdy v budoucnu). Za mě silné 4*. (31.05.2014)