O slavnosti a hostech

Kafkovsky absurdní alegorie vznikla podle povídky Ester Krumbachové, která se na filmu podílela jako spoluautor scénáře a samozřejmě jako výtvarník kostýmů. Skupinka přátel na pikniku je kolem procházejícím davem hostů nedaleké slavnosti nesmlouvavě vtlačena na oslavu. I po omluvě hostitele však nevyslovený nátlak stále visí nad slavnostní tabulí a po urážlivém odchodu jednoho z hostů jsou ostatní vyzváni k honitbě. Nepřehlédnutelné je (ne)herectví hudebního skladatele Jana Klusáka v jeho osobité stylizaci nejapně vlezlého šprýmaře. (01.11.2005)

Druhý film Jana Němce se znelíbil prezidentu Novotnému natolik, že byl obratem zakázán. A není se čemu divit, podobnosti s o chvíli mladším Hoří, má panenko jsou nepřehlédnutelné. Sedmero obyčejných lidí se po pikniku v lese ocitne na opulentní hostině tajemného boháče, rychle se však začne ukazovat, že účast na téhle veselici vyjde všechny hodně draho. Hra s vyprázdněnými dialogy je dodnes zábavná, stejně jako hádání, které nevinné dialogy ve skutečnosti odkazují ke zrůdnostem komunistického režimu z jeho první dekády vlády. Občas je vyprávění příliš abstraktní, jindy zase moc doslovné, pro příznivce syrového pozorování národního naturelu ve Formanově či Papouškově duchu je však Němcova stylisticky umírněná druhotina tím pravým. (31.08.2021)

Odvaha ano, symbolismus rozhodně; před lety, ještě za bolševika a těsně po, mě tyhle věci hodně braly, stejně jako historky o zákazu kvůli tomu, že Vyskočil některým soudruhům připomínal Lenina. Takhle po letech si ale nemůžu pomoct a tam, kde dobová i (ze setrvačnosti?) dnešní kritika vidí záměrné pnutí mezi autenticitou a stylizací, cítím spíš řemeslnou nedostatečnost režiséra. Nemluvím o vizi ani nápaditosti, ale čistě o praktické schopnosti přetavit skvěle napsaný scénář do záběrů, které vůbec půjdou dát za sebe – absurdní mechanicky odříkávané dialogy postav zastupujících různé společenské vrstvy, meloucích si svoje a nevnímajících ostatní by přece fungovaly i bez toho podivně amatérského, ne symbolického, ne nějak rafinovaně podprahově zneklidňujícího, ale prostě jen iritujícího nenavazování replik a protipohledů (s kterými střihač mohl těžko dělat něco jiného než najít pro ně aspoň jakýs takýs rytmus). Chytilka, Schorm nebo Juráček si v těch letech pinkali na stejném hřišti se stejnými míči daleko bravurněji. I když Slavnost a hosté k šedesátkám neodmyslitelně patří a vzpomínal jsem na ně jako na silný film, teď s odstupem se mi na ně koukalo překvapivě nedobře a nevycházejí mi na víc než ***1/2. (02.01.2019)

Pět hvězd za znovuzkoukatelnost. Běžně se stane, že se člověk podívá na film a jde se dál. Možná něco zbyde, možná taky ne. Možná se podíváme příště, možná taky ne. Možná jsme se poučili a možná... O slavnosti a hostech člověk zhlédne poprvé, a skoro nic - herci dobří, ale o čem je tu řeč, o čem je tu obraz, o čem to zatrsakr je (mluvím za sebe)? Podruhé, ejhle, že bych se chytal, alespoň stébla od tonoucího? Potřetí, inu zase o něco pevnější v tom tápání, a pak se jede dál a dál a dál... O hereckých výkonech ani ostatním netřeba mluvit. (02.06.2009)

Geniální filmový zákusek Jana Němce. Absurdní jsou nejen veškeré slavnosti a oslavy, jichž se účastníme nebo neúčastníme (Evald Schorm byl úchvatný). Nesmyslná byla i pravidla hry, jež museli občané v naší nesvobodné zemi dodržovat dlouhých čtyřicet let. "Překročil čáru! On překročil čáru!" (10.07.2009)