Mučedníci lásky

1) Jedinec - produkt zkostnatělých schémat si do svých představ o získání lásky projektuje cosi hříšného a zakázaného. Od toho se odvíjí i výběr míst, kde lásku hledá (kabarety, noční kluby). Dokonce i na tak nezobecnitelnou záležitost, jakou je získání vytoužené dívky, bere mustr (což se nakonec ukazuje jako hloupost - slečna samozřejmě nenaplní jeho očekávání a usne). Hrdina si ale připadá hříšný - pokusil se přeci získat lásku, to je ale nestydaté! Společenská a podvědomá výchova k sebelásce jej ale nutí k tomu, aby své (samozřejmě nesmyslné) rozčarování nad svým jednáním projektoval do vztahu cizích lidí k sobě (tedy: já mám představu o tom, že jsem "cosi" učinil špatně, ale samozřejmě se nemohu sám pranýřovat, tak si budu namlouvat, že celé mé okolí mnou pohrdá). Příběh, který lze vzhledem ke kontextu doby, v níž film vznikal, vztáhnout celospolečensky - a nebude to pouze prvoplánový tah ("vše, co vzniklo v šedesátých letech, má schopnost evokovat zeitgeist").......2) Opravdu nádherná miniatura. Nastěnka (ironie jména nabývá pro pravidelné diváky silvestrovských Mrazíků téměř až patologických rozměrů) nesní idealisticky - tedy tak, že by se ve svých snech povyšovala a myslela by výše, než je její reálné postavení -, nýbrž si do svých snů projektuje svou žitou skutečnost. Je přesvědčena o tom, že i ve snu, v krajině, kde je možné být šťasten, musí být ona zákonitě nešťastná nebo zklamaná. Její vyvolený si jí nevšímá a náklonnost z její strany si uvědomí až ex post; muž, kterému se líbí, jí bere jako kus masa; jediný (možná) pozitivně zakončený románek je poté realizován s dobrodruhem a laciným švihákem (z tohoto románku jí navíc probere reálný svět). Rovněž není možné opominout genialitu Jana Klusáka a totální zjevení v podobě Karla Gotta, který nehrál vždy pouze dementní Lucifery, ale objevil se i v kvalitních filmech a nezapomenutelných rolích......3) Opuštěný člověk, který je schopen pro trochu lidské sounáležitosti potlačit svou identitu a dokonce přijmout stupidní společenské rituály, nakonec vydobytou lásku ztrácí vinou zdi, kterou mezi něj a jeho vyvolenou staví všeobjímající uniformita (která nás, v širším společenském kontextu, odděluje od našich snů a tužeb jako takových - samozřejmě je třeba tyto sny morálně prověřovat, to je však podstatou uvažování snad každého myslícího jedince). Následuje ironická, lehce tragikomická tryzna s výmluvným gestem "ahoj a pacičku" a my jdeme našimi životy dále vesele, i přese všechny slzy. Divák si ale může vybrat, co je mu milejší - ponechat si slzy nebo si dopřát trochu toho úsměvu. U Němce je možné nakonec obojí, přičemž ten úsměv není hysterický, ale spíše poučený a (v některé dimenzi možná také) nadějný. Alespoň bych tu naději rád měl. Hledání je trpké a hrdinové cestu teprve jdou objevovat (nebo ne?). (08.09.2011)

Hypnotický film, pracující s vydrážděnou imaginací a krásnou hudbou a skvěle vystihující specifický stav duše (podmíněný ovšem tělem!), který lze banálně popsat jako vleklé milostné nenaplnění. To proměňuje obyčejné lidi v neobyčejné věčné snivce, jejichž svět je jejich toužícím zrakem přetvářen v polymorfní alej sexu. Němec tento svět nahlíží jako smyslné pásmo drobných epických představ, které prosycují neodbytně se připomínající realitu, tj. vyprahlost, která pohání tyto sny až k závěrečnému Smutku. Václav Navrátil o lásce napsal mj. toto: „Je možno spatřit nějaký tvar, do kterého by byla láska zakleta? Jakousi chose sacrée lásky? Nějaký geometrický oltář? Bohužel takto ideálně nazírat na lásku nelze, neboť láska je sice přesnost, avšak také chaos. Proto neexistuje hotový tvar lásky. Avšak miliony dějin jsou zaměstnány jeho tvořením. Neboť hladíš-li, hlupáku, laskáš-li, přejíždíš-li rukou milovaný předmět, hněteš tím sochu lásky! Toto hlazení však není bezbolestné. Neboť zasvěcencům je známo, že hlazení je často tolik co rány a rány tolik co hlazení.“ A k tomu mohu jen dodat, stejně je tomu, „sníš-li“. (24.03.2011)

Ach jo, dala bych tomu možná víc, kdybych věděla co to vlastně bylo...Pořád jsem čekala, co z toho vyjde, no a ono nic.Připomnělo mi to film O slavnosti a hostech.Veeelmi rozvláčný děj, který by mě, pokud bych byla opravdu řadový komerční divák odrovnal.Nicméně chápu, že tehdejší doba si žádala své a v šírším kontextu to zřejmě padlo do úrodné půdy.Chtěla bych se na to podívat ještě jednou a čekat, zda to alespoň částečně pochopím a udělám si konkrétnější názor... (24.01.2009)

Že to byl na dlouhé léta poslední film uznávaného tvůrce tzv. "Nové vlny" Jiřího Němce společně s Ondříčkem který stál za kamerou (která je jinak vynikající), tak ani to nic neubírá na mém názoru a faktu že to v konečné podobě rozhodně nic moc nebylo...Když už nic, tak rozhodně nuda a absence pevného příběhu. Jestli byly Slavnosti a Perličky jen jakési experimenty co mělo být prosím toto? Filmová píseň, pokus o českou postmodernu? Zahraniční kritika tento umělecký film sice ocenila, nicméně doma snímek pobouřil a nakonec byl zakázán..Já osobně na něm nic světoborného nevidím.. Hudba a vizuální stránka jsou na celém tomto poeticko-groteskním filmu tím co stojí alespoň trochu za zmínku. (24.01.2009)

Zmatené, nelogické, o ničem. Obávám se, že obrazová podobenství režiséra Jana Němce přesně vystihují charakter většiny snímků tzv. nové vlny: být za každou cenu odlišný. Ovšem tato odlišnost působí po čtyřiceti letech jako pěst na oko. Pravými mučedníky se tak stávají diváci, jimž podobná forma nemá - a možná ani nemůže - cokoli sdělit. A Marta Kubišová rozhodně nebyla osobností, která by si mohla dovolit experimentovat s filmovou kariérou. (17.06.2009)