Mučedníci lásky

Velmi bázlivý pokus o oživení tradice české avantgardy prohrává drtivě s Jirešovou halucinací Valérie a týden divů. Nepomohou ani odkazy na poválečný poetismus (jazz, němá groteska). Pokus o surrealistické ztělesnění bezvýchodnosti sexuální touhy pak působí naprosto směšně. Tahle freudovská sublimace je moc bezzubá a v negativním slova smyslu normální. V jedné scéně jsem měl i pocit, že Němec poukazuje na Rayův Návrat k rozumu. Všechny odkazy ale selhávají ve chvíli, kdy nestojí za řeč samy zobrazované události (úmyslně se vyhýbám slovu "děj"). Druhá povídka je o kus podařenější. Snad se snaží upomínat na Škebli a kněze, ale oproti mnohoznačné vizi Dulacové je to dost plytká nápodoba. Dokoukat třetí povídku už je skutečné filmové mučednictví. Můžu jen doufat, že tím režisér opravdu k něčemu mířil a já jsem tak hloupý, že to nevidím, ale je to dost chabá útěcha. Pokud vůbec něco stojí za zmínku, tak je to práce se zvukem a skvělá hudba. (26.11.2010)

Taková umělecká onanie, ne přímo samoúčelná, ale přesto ne moc působivá. To, co jinde oceňuju- méně slov a důraz na vizuální stránku, je zde tak vyhroceno, že vlastní myšlenka filmu spolehlivě uniká. Ale i tak musím nějaké hvězdy udělit, protože tento film něco v sobě jistě má (ať už je to krásná Marta Kubišová nebo hudba s kamerou). (24.03.2010)

Slovy literárního teoretika "umění pro umění". Triptych povídek je založený na obrazovosti. A chtělo to soustředění na sto třicet procent, abych pochopil celou řadu metafor. Jako divák jsem se fakt ztrácel. Třeba někdy příště. Za hudbu a množství symbolů značících soukolí lidských vztahů by si snímky zasloužily možná o hvězdičku víc. (24.01.2009)

Tři povídky, tři romantické příběhy, tři osamělí lidé... A to je všechno. Jo, ještě se tam skoro vůbec nemluví, celý film padne asi 20 slov. Každá povídka má cosi zajímavého do sebe, je dost dobře natočená, v každé je spousta hudby, ale minimálně dějová. A že by film působil tak, aby zaujal i bez nějakého děje, to ne. Takže s každou povídkou jsem se místy celkem nudil. Sice tam občas je něco hlubšího, ale i tak, nudil jsem se. Ale za bezvadný závěr dávám třetí hvězdu. (15.12.2018)

"Němý film", ve kterém se v dialozích objevuje asi toto: "Nemáte něco k pití? Něco k pití...?" (1. část) "Srdce?" (2. část) + píseň (zpívaná Karlem Gottem). A až třetí část se "rozpovídá" mnohočetným "Jakube, Jakube!" a následně uvnitř podivného baráku. Film zobrazující téma "mučedníků lásky" tak, jak zkrátka chtěl, a nemůžeme proti tomu nic říkat, se v konci také propojí - a všechny tři postavy se sejdou (jedna má černý kostým, prostřední bílé šaty a Rudolfův oblek je šedý). Znakem montáže, z toho, co na pásy natočil Ondříček na pokyny Němce a Ester Krumbachové, která sehnala i kostýmy, ozvučené, ne moc dlouhé, je, že se postupně syžet zjasňuje. Zatímco ze začátku by vše odkazovalo podvědomě k buňuelovskému surrealismu, snovým kontrastním experimentům a víme, že za tím vším tak trochu můžeme hledat Kafku, dále vše dostává lineárnější charakter, až je poslední vyprávění podáno zcela zřetelně - o to více se však nesnižuje nepochopení a stupňována je naopak absurdita. Němcovi a Krumbachové scénáře pracují s rekvizitami, které se stále opakují, černé obleky, klobouky, slavnosti a hosti, jídlo, pití, s technikou ne-vševědoucí narace, a jejich snímky tak jsou náhle rozpoznatelné, zcela okamžitě. Je třeba je umět číst, postupně, přichystat si vlastní intepretaci, která je vyloží. Ty filmy jsou složité na první "přečtení", stejně jako můj text. Jan Němec nejdříve vyskočil spolu s postavami z transportu smrti do lesa, aby se dotrápil až k údolí na velkou slavnost s hosty, z nichž jeden bez omluvy odešel, a poté se v polozmatených myšlenkách ocitl kdesi v ulicích, bloudil po klubech nebo kousek vlakem a do zahrady, až ho to pak zatáhlo do Německa na krátkou kafkovskou Proměnu. (24.01.2009)